Autobus nás zběsile vezl vstříc druhé půlce našeho putování po zemi slonů a čaje. Ta se měla odehrávat v klidnějším, o trochu dovolenkovějším duchu na jižním pobřeží Srí Lanky proslulým dlouhými bílými plážemi a dobrými vlnami (pro surfaře, nikoli plavce).
Když jsme po několika hodinách z autobusu konečně vystoupili, automaticky jsme zamířili směrem k pobřeží. Volno měli v každém druhém guest housu a my se tak ocitly ve velice výhodné pozici. Nakonec se nám podařilo najít malý pokojík pár metrů od pláže v přepočtu za dvě stovky. Jakmile moje krosna dopadla na zem, už jsem v ní pátrala po plavkách, které samozřejmě během dní ve vnitrozemí zapadly až na samotné dno.
Vybaveni opalovacími krémy a osuškami jsme vyrazili za poklidným šuměním oceánu. Cestou jsme do sebe nasoukali jednu mísu nudlí a objevili podnik, který zdobila česká vlajka a český nápis s pozvánkou na pivo. To bohužel české nebylo, ale majitelé opravdu pocházeli z naší vlasti. K naší profesionální plážové výbavě jsme tedy přihodili ještě jednu plechovku piva a kokos.
Písečný pruh pláže lemovaný zdejší florou, především pak vysokými palmami s úzkými kmeny, se táhl, kam jen oko dohlédlo. Divoké vlny omílaly břeh a na obloze nebyl jediný mráček. Utábořili jsme se přímo naproti kamenné přehradě, o kterou se mohutné vlny tříštily, čímž poskytovala relativně bezpečný prostor k vodním radovánkám.
Okamžitě jsem se rozeběhla a skočila do vody, jejíž teplota mě vůbec nezchladila. Chytala jsem vlny, kterým se podařilo překonat barikádu, potápěla se až ke dnu a užívala si té svobody, kterou je oceán cítit. Z ničeho nic jsem v koutku oka zahlédla vodní stěnu, která se ke mně valila rychlostí, jež mi nedávala žádnou šanci uprchnout. Vodní proudy mě unesly z bezpečné zóny přehrady a já byla vydána na pospas ohromným vlnám.
Tenkrát jsem samozřejmě vůbec neměla ponětí o tom, jak je podplavávat a tak jsem polapena v bezmyšlenkovitosti paniky začala máchat rukama a pokusila se dostat z bodu zlomu pryč. Vlna mě však během vteřiny pohltila a uvěznila pod vodou bez možnosti se nadechnout. Cítila jsem, jak hází s mým tělem jako s hadrovou panenkou a voda mi pronikala úplně všude. Zoufale jsem se snažila plavat směrem ke břehu, ale protiproud předchozí vlny mě opět spláchl na to samé místo, kde jsem měla pouze zlomek vteřiny na to, abych se znovu nadechla před dalším repete.
Když jsem po dechu lapala po třetí, už jsem ani neměla sílu otevřít oči a podívat se, kde jsem. Tělo jsem měla slabé a voda pálila. Hrůza mě naprosto ochromila, ale představa, že se tady utopím, mi do žil vlila adrenalin. Naposledy jsem zatnula zuby, udělala pár kotrmelců a pak začala zběsile kopat nohama a pádlovat rukama. I když mě protiproud neúprosně tlačit zpět, nějakým zázrakem se mi povedlo přiblížit se břehu. Proud vlny, která se mezitím za mnou zlomila, mě poté dopravil až na pláž. Ten den jsem do zrádných srílanských vod už nevlezla. Po zbytek dne mi pokaždé, když jsem se zasmála nebo udělala prudký pohyb, začal téct čůrek vody z nosu.
Za hororové odpoledne, které se proměnilo v boj o holý život, mi večer Tripadvisor seslal přiměřenou kompenzaci v podobě skvělého jídla v Dream Family Restaurant. Tenhle rodinný podnik pro mě byl na Srí Lance číslo jedna. Lepší krevety a mangový sálat jsem najedla! Najdete ho na zahradě u domku, kde žije rodina, která tuto restauraci provozuje. Do práce jsou zapojeni všichni její členové. Matka s dcerou vaří, otec přes noc chytá ryby a krevety a syn kromě číšníka zastává i roli manažera. Přístřešek je osvětlen malými světýlky a čekání na jídlo si můžete zkrátit třeba hraním karet.
Když už na mém talíři nebylo ani zrníčko rýže a já se olizovala až za ušima, přisedl si k nám syn, který jako jediný mluvil anglicky. Nedovedu ho popsat jinak než šťastný člověk. V jednoduchosti pohledu, jímž se díval na život, byla krása a moudrost.
Komplikujeme si životy zbytečnými obavami, které jsou většinou v podmiňovacím způsobu, a přitom opomíjíme fakt, že svět je přesně takový, jak se na něj díváme.
„Když zrovna nepracuju tady v restauraci, někdy řídím autobus. Na silnicích je tu sranda. Jednou jsem natočil video, jak s kamarádem driftujeme a lidem se to asi líbilo, protože má dva miliony shlédnutí,“ ukazoval nám Tharindu pyšně své video. Dále nás zasvětil do chodu restaurace, která vznikla z jeho popudu. „Na začátku přišli dva tři lidi denně, občas nikdo. Ti, kdo sem přišli, nás ale začali doporučovat, a my do roka měli plno. Jednoho dne bude tahle restaurace nejlepší na celém ostrově,“ řekl sebejistě a já mu věřila.
Dalšího dne jsme se vypravili do Unakurawa Bay, který je skvělým místem, kde začít se surfováním. Trauma z prvního neúspěchu v tomto vodním sportu už dávno pominulo a já se rozhodla mu dát druhou šanci. Tentokrát jsem zvolila jinou taktiku. Než abych se bezhlavě vrhla do vln, nenápadně jsem se přidala ke skupince Číňanů, kteří si zaplatili učitele a celý proces pádlování a vstávání si nejdřív nanečisto vyzkoušela s nimi. Učitel z mého počínání sice nebyl nadšený, ale pláž je přece veřejné prostranství.
Nastala ta dlouho očekávaná chvíle převést všechny nově získané znalosti a teorie v praxi. První Číňan se postavil. Druhý Číňan se postavil. Sedmý Číňan se postavil. Dokonce i Kuba se postavil. Já nic. Ať jsem pádlovala sebevíc, ať jsem zapojovala svaly v mém těle, o kterých jsem ani nevěděla, mé úsilí bylo marné.
„Vidíš! Až si příště zaplatíš učitele, taky si stoupneš,“ vychutnával si instruktor svého zadostiučinění. No nic. Tak příště.