Road trip po Great Ocean Road

Poslední dny v Austrálii se chýlily ke konci a tato země mi dávala jasně najevo, že si zaslouží více objevování. Zvlášť když se poblíž vás nachází jedna z nejkrásnějších scenerických cest na světě. Road trip po věhlasné Great Ocean Road je jedna z povinností každého cestovatele, který navštíví stát Victoria. Na 243 kilometrů dlouhé trase vedoucí z Torquay do Allansfordu najdete nespočet pláží, zálivů, hiků podél pobřeží, dechberoucích útesů a upravených městeček.

S Michalem jsme vyrazili na cestu těsně po brzké večeři. Auto jsme si půjčili v půjčovně Jucy na letišti, kde není problém pokud vám není pětadvacet. Za necelé čtyři hodiny jsme byli na místě. Kde? Na parkovišti u jedné z nejslavnějších zastávek této trasy Twelve Apostles. Zaparkovali jsme hned vedle cedule, na které byl nízký stan přeškrtnut výrazným křížkem. Sklopili jsme sedačky a lehli si. Necítila jsem se vůbec provinile. Stan jsme neměli a o spánku se nedalo mluvit už vůbec.

Celou noc jsem se převalovala a snažila se najít polohu, která bude aspoň z části pohodlná a já při setrvání v ní delším jak pět minut pořád ucítím obě nohy i ruce. Z palubní desky na mě svítila číslovka 4 a já se definitivně rozloučila s energií do dalšího dne. Už jen ta představa mě nejspíš nakonec uspala, aby mě o necelé dvě hodiny později Michal opět probudil. Prý bude vycházet slunce. Silou svého rozespalého pohledu, kterým jsem ho probodávala, jsem se ho snažila dostat zpět do spacáku, ale marně.

„Včera si říkala, že to chceš vidět,“ tahal mě ven a já se za to upřímně proklínala. Večer jsem vždycky neskutečně naivní ohledně svých plánů do nadcházejícího rána a ještě k tomu mám sklon přeceňovat svou schopnost vstát na čas, který si určím. S povzdechem jsem své rozlámané tělo donutila vstát a navlíkla na sebe všechno oblečení, které jsem měla. Vyrazili jsme směrem k pobřeží. Při pohledu na něj se kolem mě značně oteplilo a já dočista zapomněla na svou únavu.

Vlny se ještě před pláží zakončenou vysokými kolmými útesy lámaly o jejich skalnaté pozůstatky. Některé z výčnělků se tyčily do stejné výšky, jiné už byly jen pod erozí se ztrácejícím pozůstatkem, kdysi k nebi se tyčících Apoštolů. Už dávno jich není dvanáct. Rozpouští se v oceánu. I tak ale dokáží ohromit. Zvlášť, když naproti nim vychází slunce a jejich písková barva září jako jasný plamen ohně.

Sestoupili jsme dolů na pláž, což je možné jen v době odlivu a apoštolové rázem působily ještě mohutnějším dojmem. Když už jsem měla pocit, že znám každou skulinu v kamenných hradbách, vypravili jsme se k nedalekému Loch Ard Gorge. Záliv s dalším zajímavým uskupením útesů se nachází přibližně tři kilometry od Twelve Apostels a kromě snadného přístupu na pláž se návštěvníci mohou podívat i do malého muzea. Hlavním lákadlem tohoto místa je skalní most.

Kdyby bylo na mě, pokračovala bych stále dál. Bohužel náš čas byl omezený a my se v tomto bodě museli obrátit zpět směrem k Melbourne. Nicméně nás na té cestě čekalo ještě spousta zastávek. Rozjeli jsme se, nejdřív kolem pobřeží, poté travnatou krajinou nápadně připomínající tapetu operačního systému Windows.

Další zastávkou byl magický les Kennett River, kde jsem na starých rozvětvených stromech poprvé uviděla koaly. Od mé představy, kdy koalu chovám, mazlím a hladím, se realita sice lišila hned o dvě desítky metrů, ale i tak mě tyhle roztomilý medvídci okouzlily. Koaly spí až devatenáct hodin denně a při spánku často padají ze stromů. Není divu, že jsem v tu chvíli zrovna po takovém pádu jedné z nich zatoužila. Na dálku vypadali jako něco mezi plyšákem a zvířátkem z kreslené pohádky. Ve státě Victoria je však jejich chování zakázáno. Pokud si chcete takovýto zážitek dopřát, musíte se vypravit směrem na sever do Queenslandu.

Protože naše finance ubývaly ještě rychleji než benzín v nádrži, pojali jsme tento výlet velice low costově i co se jídla týče. Základ naší stravy tvořil toastový chleba a malé zpestření představoval plátkový sýr. Kolem čtvrté se proti tomu vzbouřila nejen má snaha o zdravou životosprávu, ale i můj žaludek. V městečku Lorne plném bílých papoušku posedávajících po každé ceduli nebo otevřeném okně, jsme se proto zastavili v bistru.

Za stmívání jsme dorazili do městečka Ayreys Inlet, kde se nachází skalní výběžek s majákem. Počkali jsme až do úplně tmy a poté sledovali, jak pravidelně vysílá světelnou záři do dáli oceánu.

Brzy na mě dolehla únava a tak jsme se vypravili najít místo, kde se dnes uložíme ke spánku. Nakonec jsme auto zaparkovali v postranní ulici, kde nás z jedné strany kryl les a z druhé řada rodinných domů. Tentokrát jsem ideální pozici hledat nemusela, protože jsem usnula, jakmile jsem dolehla na sedadlo.

Druhý den našeho road tripu se nesl v pohodovějším duchu. Nikam jsme nepospíchali a vlastně ani neměli žádný plán. Zastavili jsme všude, kde se nám to od pohledu líbilo. Procházeli jsme se po plážích, pozorovali surfaře nebo si jen tak lehli na trávník a podřimovali.

Austrálie je opravdu jednou z nejcivilizovanějších zemí, jakou jsem kdy navštívila. Za celou dobu jsem nespatřila ani jeden odpadek na zemi, naučné stezky nejsou poničené ani rozkradené a veřejná prostranství jsou upravená a čistá. V parcích jsou kromě hřišť pro děti i altánky s grily a posazením. Kolem se kupodivu pohybují jen lidé, kteří si opravdu přinesli maso na barbecue, nikoli podivná individua, která přišla vyzkoušet venkovní kuchyň zdarma, jak by tomu určitě bylo v našich parcích.

Celý výlet jsme zakončili v Melbourne na Brighton beach, kterou lemuje nespočet malých barevných baráčků. Sluníčko poprvé za dva dny zesílilo hřejivost svých paprsků a my mohli pobíhat kolem v krátkých rukávech. Kousek od nás se objevily tři odvážné dámy pouze v plavkách. I když vítr občas ještě pořád přinášel chlad odcházející zimy, vydrželi v plavkách i poté, co já si oblékla mikinu.

A tak jsem viděla malý kousíček země, do které se jednou vrátím a projedu ji celou. V obytném karavanu. Protože to je ten nejlepší způsob, jak cestovat po Austrálii.