Kambodža je jednou z posledních zemí světa, která zažila genocidu. Pokud jí chceme alespoň trochu porozumět a nahlédnout za dveře všedního života, klíč nalezneme právě v nedávné minulosti. Jak už jsem psala v článku Vítejte v Kambodži, osudovým pro ni byl rok 1975, kdy se k vládě dostali Rudí Khmérové. Tito komunističtí extremisté stihli během své čtyřleté vlády zasadit Kambodži rány, jejichž jizvy se už navždy budou táhnout napříč celými generacemi tamějších obyvatel.
Jedním z hlavních dějišť khmérské krutovlády se stalo hlavní město Phnom Pen, které bylo hned na počátku obsazeno a následně vystěhováno. Ruch ale neutichl. Město se stalo centrem nejhrůznějších zločinů, které režim v čele s Pol Potem spáchal.
Střední škola Toul Sleng byla přeměněna na věznici nazývanou S-21. Během čtyř let Rudí Khmérové za jejími zdmi uvěznili okolo 16 000 lidí. Přežilo jich pouze dvanáct. Věznicí postupně prošla inteligence, nepřátelé režimu, ale i členové stran zatčeni při čistkách. Společně s nimi se na černou listinu automaticky zapsali i členové jejich rodin. Krutí dozorci obviněného mučili tak dlouho, dokud nepřiznal provinění vůči režimu a neposkytl smyšlenou výpověď poskytující důkaz o vině i jeho blízkých. Třídy, které nesloužily jako mučírny, byly zdmi rozděleny na malé kopky, kde se lidé těsnali tělo na tělo a byli vystaveni nuzným podmínkám.
Dalším místem spjatým s krutovládou Rudých Khmérů jsou Killing fields neboli Vražedná pole, která sloužila jako popraviště. V tomto masovém hrobu skončili vězni z S-21, kterým se tamější podmínky podařily přežít a mnoho dalších. Popravy se konaly především v noci, kdy nebyla přes puštěnou hudbu slyšet střelba. Vrcholem krutosti je Vražedný strom, o jehož kmen dozorci zabíjeli děti.
Do Phnom Penu jsem přijela těšně před polednem. Bolelo mě celé tělo a rána na koleni mi znesnadňovala chůzi. Přesto jsem se rozhodla k Tuol Sleng muzeu, kde kdysi bývala věznice S-21, dojít pěšky. Cestou jsem se zastavila v nemocnici na převaz. Pak už jen stačilo odmítnout tisíce nabídek ke svezení a vypotit veškeré zásoby vody v mém těle.
U vchodu do muzea jsem nechala těžký batoh, zaplatila vstup a zapůjčila si audio průvodce. Podrobný plánek muzea obsahoval očíslované zastávky. U každé z nich mi klidný hlas protkaný stářím poodhalil o něco více z temné minulosti tohoto místa.
Nejsem zrovna fanda muzeí, takže jsem počítala, že zde strávím maximálně dvě hodiny. Trochu mě tedy zaskočilo, když se z nich stalo hodin šest. Osud místa vás však pohltí velmi rychle. Naprosto jsem se utápěla ve smutných očích, které na mě koukaly ze stěn a ztrácela jakoukoli stopu po lidskosti v příbězích, jež ke mně promlouvaly a prohlubovaly stále větší lítost. Nacházela jsem se ve svém světě úvah a upřímné deprivace z toho, co se tu před čtyřmi desetiletími odehrávalo.
Oslovil mě postarší muž. Nevyvinula jsem jedinou snahu o rozvedení konverzace. Na místě jako je tohle bylo adekvátní pouze zaryté mlčení nebo šepot. Stěny muzea toho slyšely až přespříliš a zasloužily si ticho.
Ven jsem vyšla v jiném, o něco dumavějším, rozpoložení. Nevědomky, že se kromě dějiště hrůzostrašné genocidy nacházím i v centru lapků a pouličních zlodějů, jsem se ani nepozastavila nad tím, že batoh v nehlídané kamenné budce před muzeem stále byl. Když nic nevíte, holt to nemáte, jak přivolat.
Abych rozehnala chmury, vyrazila jsem si dát večeři do bistra Vibes. Kambodžská kuchyně se se mnou rozloučila velmi zdravě, fotogenicky a draze. Protože se mi ale celou dobu dařilo držet rozpočet za jídlo celkem nízko, nenapadlo mě litovat jediného dolaru. Musím uznat, že tajemstvím mého úspěchu bohužel není přirozená spořivost, ale láska ke streetfoodu, které je samo o sobě velmi levnou záležitostí.
Po barevné večeři už stačilo jen chytit ještě barevnější tuktuk a dopravit se na letiště. Řidič se mě samozřejmě pokusil natáhnout, jak to mývají asijští taxikáři ve zvyku. Nad pár riely, o které se mnou žertovně bojoval, jsem s úsměvem mávla rukou. Vznášela jsem se totiž na obláčcích euforie, blaha a štěstí. Měla jsem před sebou poslední přesun a v Bangkoku, kam jsem měla namířeno, čekal někdo, na koho jsem se už pěkných pár dní neskutečně těšila.