Otázky, na které nikdy nebudeme znát odpovědi

Tati, proč je obloha modrá a obláčková? Kde bydlí Ježíšek? Miminko od pejska je pejsátko? Mami, proč máš zelený oči? Jak to, že rybičky dýchají pod vodou? A kde se bráška vzal u tebe v bříšku?

Jakmile se z uzlíčku zavinovaček stane neposedný a zvídavý rarášek, společně s neustále roztahanými hračkami a ušpiněnými bryndáčky přijdou i otázky. V době bezstarostného dětství je klademe neustále a o všem. Děláme totiž něco ohromně důležitého. Zjišťujeme, jak svět, do kterého jsme přišli, funguje. Máme k tomu k dispozici nevyčerpatelný a nezpochybnitelný zdroj informací – naše rodiče. Ti, všechno ví, se vším si dokáží poradit – i s těmi tkaničkami a nebojí se bubáků pod postelí. Na otázky, které jim položíme, dostáváme odpovědi doprovázené úsměvem, povzdechem nebo prostě jen propředené láskou a něhou.

Co budu dělat, až vyrostu? Jak to že se ve škole učíme fyziku a chemii, když je nikdy nebudu potřebovat? Proč mi rodiče nedovolí nosit oblečení, které se mi líbí? A má mě rád?

Když naše otázky projdou krajinou jednorožců, lesních víl, pirátů a kouzelných hůlek, dorazí do míst, kde se nachází hranice mezi říší fantazie a realitou. Tady nastává zlom. Od této chvíle se naše otázky více opírají o fakta. Jak léta plynou, stávají se objektivnější, všednější a ne tak přímočaré.

Přichází dospělost. Koncept se změnil. Neptáme se, abychom něco pochopili. Ptáme se, abychom si potvrdili pravdu, ve kterou věříme. Najednou zjistíme, že vůbec nejsme vševědoucí, občas spíše jen předstíráme, že si se vším umíme poradit a ty strašáci jsou pod naší postelí pořád. Jen trošku změnili podobu. Z otrhaného bubáka nebo kostlivce se staly pochyby, domněnky a strachy.

Z veletoku otázek se oddělí řeka těch, které nikdy nevyslovíme. Protože je lepší ležet v bezpečí pod peřinou, než se zvednout a pod tu postel se podívat. Vedle ní zurčí potůčky těch, které vyslovíme, i když nás odpověď na ně nezajímá a naopak těch, jež klademe s neukojitelnou zvědavostí. Všechny ústí do stojatých vod těch, na které se ptáme každý den a potápíme se tak do hlubin zvyklostí, stereotypů.

A pak jsou tu oceány. Plné TĚCH otázek. Těch, které nám občas prolétnou hlavou a nechají za sebou dlouhou řadu otazníků. Těch, na něž nám nikdo nedá odpověď, protože nikdo více vševědoucí, než naši rodiče tu už není. Občas je vyslovíme. Pozdě v noci nad sklenkou vína. Když se objeví člověk, kterého jako bychom znali dlouhá desetiletí. Ve společnosti, kde lidé věří, že tu je něco víc. Energie. Bůh. Vesmír. To.

Je mnoho cest, které k této víře vedou. Každá vede jinudy, ale na konci každé z nich nalezneme to samé. Žádnou bychom se neměli snažit přehradit nebo odříznout. Měli bychom pouze v tichosti jít po vedlejší pěšině a respektovat všechny stezky životů druhých. Protože ať už je důvod jejich směru jakýkoliv, každý jedná podle svých odpovědí.

Odpovědí, které nám nedá žádná kniha, konverzace ani osoba. Musíme je hledat v nás samých. Není tu žádný externí zdroj, který nám potvrdí jejich správnost. Poví nám to pouze slabý hlásek, který se ozývá předtím, než začneme myslet.

Poslední měsíce jsem se ocitla v záplavě těchto otázek. A chvíli se i topila. V tmavých hlubinách oceánů.

Proč se občas děje něco, v čem nevidíme žádný smysl a nerozumíme tomu? Existuje něco mezi nebem a zemí? Kdo určuje náhodu?

Tu náhodu, díky níž potkáte člověka z druhé strany světa na místě, kam jste ani neplánovali jet a víte, že je to správně. Díky níž stihnete vlak, který jste stihnout neměli nebo si u státnic vytáhnete otázku, kterou jste si pět minut předtím přečetli. Kvůli které vám naopak ujede vlak, který jste stihnout měli, okradou vás nebo se vybouráte. Kvůli které občas někdo vydechne naposledy dříve než ve chvíli, kdy je jeho tvář pokryta vráskami a tělo unavené.

Kdo určuje tuhle náhodu? Nebo tomu mám říkat osud?

Myslím, že náš život řídí rozhodnutí. Minulá, současná i ta stále zahalená v oparu budoucnosti. Rozhodnutí nejen naše, ale i ostatních. Nekonečná pavučina vláken, kde i ta nejtenčí nitka může ovlivnit celou její strukturu.

Když se podíváte na moment, který právě žijete, je výjimečný. Ať už koukáte na televizi nebo říkáte ano své životní lásce. VŠECHNY momenty jsou výjimečné. Jsou výsledkem nikdy nekončícího provazu pohnutek, rozhodnutí a jednání, který je starý jako lidstvo samo. Pravděpodobnost, že se stanou zrovna teď a tímto způsobem, je minimální. Nejsem tak matematicky zdatná, abych tu pravděpodobnost spočítala za pomoci nějaké super složité rovnice, ale řekla bych, že za desetinou čárkou bude nekonečná řada nul. Ještě delší než řada otazníků v mojí mysli.

Teorie rozhodnutí a momentů je krásná. Přesto nevysvětluje, zda se vše děje nahodile nebo jde o dokonale propracovanou cestu, po které kráčíme my všichni. Stále mě nutila se ptát. A topit.

Bylo jich tolik. Otázek, které chodí v bludném kruhu. A po nějaké době, když už jsem byla moc unavená na to, abych je všechny zodpověděla, přišla odpověď. Jednoduchá a jasná. Žádnou jinou bych ani nepřijala.

Důvěra.

Důvěra v nás a ve svět, kde do sebe všechno zapadá. Jinak život žít ani nejde. S důvěrou totiž přichází i respekt, úcta, láska. A tak, i když se občas děje něco, čemu nerozumíme, přistupujme k tomu právě s těmito pocity. Jsou lepší než nedůvěra, strach, beznaděj.

A jaká je tvoje odpověď?