Rok 2018 byl bláznivou, vzrušující, možná až moc rychlou, ale nádhernou jízdou na horské dráze vedoucí napříč třemi kontinenty. Vlasy mi vlály tak volně jako nikdy předtím a mé srdce se naplnilo čistým adrenalinem.
Když společně s půlnocí začali všichni nadšeně odpalovat rychlé špunty a oblohu, jako třpytící se flitry na šatech kabaretní tanečnice, pokryly slavnostní světla ohňostrojů ohlašující příchod nového roku, stála jsem v Riegrových sadech a po tvářích se mi kutálely slzy. Perly smutku.
„Nebreč Gábi, vždyť konečně budeš cestovat!“ snažily se mě uklidnit kamarádky.
„Já vím, když já mám strach,“ rozlítostnila jsem se ještě víc. S novým rokem jsem totiž začínala psát na nepopsané čistě bílé stránky knihy, jejíž žánr se naprosto lišil od té předchozí. Lidé, místa a chutě, které poznám, se ještě ukrývaly v mlžném oparu budoucnosti a já nevěděla, jakými slovy začít. Jako vždy, když přiložíte pero k papíru, ale ještě nějakou chvíli dumáte nad první větou. Jakmile jsem však sesmolila první nejistý odstavec, děj získal nečekaný spád.
Žila jsem ve dvou zemích. Procestovala pět nových. Přežila jsem požár, hurikán, tropickou bouři i šílenou domácí, která na mě každý měsíc pořádala hon nejen u nás v baráku, ale i v okolních ulicích či supermarketech. Plavala jsem s želvami a žraloky. Spala na stromě v džungli. Natočila studentský film. Surfovala. Zamilovala se. Skočila z letadla. Naučila se jezdit na skútru. Nejspíš ne tak dobře, protože jsem se na něm o pár týdnů později vybourala a přidala na své tělo dvě táhlé jizvy. Znamení dobrodruhů. Byla jsem obdarována, okradena, okouzlena, zachráněna a osvícena. Ne nutně v tomto pořadí. Kempovala jsem sama na místě na míle vzdáleném civilizaci a světlům velkých měst – pod hrozbou tisícidolarové pokuty. Projela jsem celý New York od Central parku po Brooklyn bridge na kole mezi tou záplavou žlutých taxíků. Seděla při úplňku na pláži a poslouchala hudbu svobodných nocí. Stopla si světově známou spisovatelku. Plakala – hlavně štěstím. A radovala se z každého nádherného momentu.
Poznala jsem lidi ze všech koutů světa. Naslouchala jejich příběhům, i moudrům. Upředla jsem z nich pavučinu nových zjištění – o životě, o světě, o Vesmíru. S některými z nich jsem souzněla, s jinými naopak nesouhlasila. Někdo se v mém životě objevil, jen na pár prchavých chvil, někdo v něm zůstal. Někdo mi předal důležitou zprávu, někdo jen tak prošel a někdo mi potrhl nohy, za což jsem vděčná. Lidé, kteří v mém životě zůstávají, především moje rodina, mi totiž byli blíže než kdy předtím a já si uvědomila, že je to hlavně o nich.
Tenhle rok předčil i sny, z té nejpohádkovější krajiny zázraků. Miluju každou jeho vteřinu, kterou bych nejraději protáhla na věčnost – s výjimkou urputných kocovin. Dva tisíce devatenáctko, myslím, že s tebou novou knihu psát nezačnu, ale budu pokračovat v téhle rozepsané. A stejně jako doposud, popíšu tvoje stránky vděkem, láskou a štěstím.
