Zrnka času, který mi v Kepu zbýval, se nenávratně přesypávala do spodní baňky, kde se vršila písečná duna minulosti. Na poslední den svého pobytu jsem si naplánovala výlet do místního Národního parku. Protože wifi ráno vyhlásila bojkot a výstižně by se na jejím příkladu dala popsat ranní aktivita většiny hostelových rezidentů po celonoční techno party, musela jsem se spolehnout na svůj orientační smysl.
Nevyhnula jsem se tím pádem krátkému bloudění, které mě po nějakém tom kilometru navíc nakonec dovedlo na správnou cestu. Ta se v serpentýnách vlnila směrem vzhůru. S přibývajícími výškovými metry se teplota vzduchu postupně ochlazovala a tráva se více a více zelenala. Nebudu vám nalhávat, že jsem jela pomalu. Spíše jsem si užívala adrenalin přicházející s každou ostrou zatáčkou.
Fotka z předešlého dne
Najednou se přede mnou otevřel výhled do krajiny. A já zareagovala tak, jak na krásné výhledy obvykle reaguju. Rozhlédla jsem se a zhodnotila, zda má cenu udělat si krátkou přestávku. Byl to zlomek vteřiny. I ten ale stačil. V jedné chvíli jsem hladce plynula po rovném povrchu asfaltky, v té druhé už to pode mnou všemožně drncalo a nadskakovalo. V plné rychlosti jsem se ocitla v prašném sjezdu k vyhlídce.
Víte, co se říká o prachu ve světě motorkářů? Je to ten nejzrádnější terén. Aspoň mně podrazil hned dvě kola. Jakmile jsem se rychlost pokusila umírnit, přední kolo začalo nezadržitelně kličkovat z jedné strany na druhou. Za takových podmínek je velice těžké udržet to, co je při jízdě na dvoukolových povozech nejdůležitější – rovnováhu.
Okamžik, kdy jsem ji ztratila má mysl zpomalila stejně jako se v akčních filmech zpomalují rozhodující scény. Tvrdý povrch zemský se ke mně nezadržitelně blížil. Zadoufala jsem v tu nejméně dramatickou verzi následujících vteřin a pak přišel náraz.
V prvním momentu jsem nic necítila. Nervová zakončení citových spojů v mém těle však informaci o bolesti bleskově předala do mozkové centrály a ta ji vyhodnotil jako nesnesitelnou. Nejvíce tepala v pravém koleni a loktu. Fakt, že na mě spočíval celý skútr byl už jen hodně těžkou třešničkou na závěr. Nehybně jsem ležela, snažila se rozdýchat návaly, čím dál sílící bolesti a zkrotit své vyčítavé myšlenky, které mi nyní předhazovaly všechny verze minulosti, ve kterých jsem celé situaci předešla, či ji vyřešila jinak, než prudkým zmáčknutím brzdy.
Mezitím ke mně přispěchal jediný člověk, který se stal svědkem mé nešikovné nehody. Novozélanďan, jehož jméno jsem vzhledem k situaci ani nezaregistrovala, mě vyprostil zpod skútru, dal mi napít a začal se mnou projednávat mé nepříliš dobře vyhlížející možnosti. Skútr naštěstí vypadal pojízdně.
Po pár vozidlech, které jen profrčely kolem, u mě zastavila skupina pěti kambodžských dívek na třech skútrech.
„Are you okay?“ zeptala se mně jedna z nich se starostlivým pohledem ve tváři.
„Yes,“ špitla jsem. Pak se mi zatmělo před očima. Probrala jsem se ve stínu na druhé straně silnice. Dívka, která se mi představila jako Jenni, mi natřela krk tygří mastí a začala mě masírovat. Bolest se těmi příjemnými doteky upozadila. Žádné vážnější zranění jsem neměla. Můj zvýšený práh bolesti jim jen přidal na dramatičnosti. Rány ale krvácely a ošklivě se táhly přes celkem velký kus kůže. Věděla jsem, že potřebují vyčistit.
Dívky mi rezolutně oznámily, že mě samotnou do nemocnice jet nenechají a doprovodí mě. Přestože jsem se snažila protestovat, za chvíli jsem seděla na sedle přímo za Jenni.
„Pracujeme ve velkém hotelu v Sihanouville. Pracujeme hodně a každý den, ale peněz za to dostáváme málo. Dnes máme volno, a proto jsme se vypravily do parku pomodlit se ke svým Bohům. Když jsme tě uviděly, bylo jasné, že ti musíme pomoct,“ vysvětlovala mi. Sihanoukville leží od Kepu dvě hodiny cesty.
V maličké nemocnici mi rány čistili otřesně páchnoucí desinfekcí. Stačila jedna kapka a celé mé tělo se svíjelo v pálivém sevření. Jenni a ostatní holky si se mnou celou dobu fotily selfíčka a nabádaly mě, ať se tvářím lépe. Celý zákrok, přesněji řečeno, proměny mého výrazu během něj, jsou tedy zaznamenané na pěti paměťových kartách kdesi v Kambodži.
„Moc vám děkuju a vážím si toho, že jste tu se mnou byly. Už to určitě zvládnu. Můžete jet a pomodlit se k Bohům,“ přemlouvala jsem je provinile hned, jakmile jsem vylezla omotaná v obinadlech.
„Zůstaneme s tebou. Chceme se ujistit, že budeš v pořádku,“ řekla Jenni a dala mi do ruky cukrovou třtinu: „Musíš hodně pít.“
S holkami byla sranda. Pořád se smály a za hodinu jsme stihly udělat okružní jízdu Kepem, při níž si vše nafotily stejně detailně jako desinfekci mých ran. Poté přijel jejich kamarád a společně jsme vyrazili k řece. Prý mě vezmou na jejich oblíbené místo.
Z palmového háje se vynořila písečná pláž přímo u řeky. U stolů plných jídla seděli pouze místní, pouštěli si kambodžskou hudbu a ti veselejší i tančili. Děti dováděly ve vodě a do klidné řeky skákaly z provazových houpaček. Všude jsem slyšela Khmérštinu.
V tomto jazyce šly i pokyny k číšníkovi. Za chvíli nám na stole přistálo nejméně deset talířů s nejrůznějšími pochutinami včetně šneků a neidentifikovatelné směsi, z níž čouhalo hodně nožiček. Mony mě pobídla k jídlu. Mezi sousty jsem si povídala s celou svou záchranou skupinou a sledovala, jak postupně skáčou do řeky, tančí, veselí se a mají opravou a upřímnou radost naprosto ze všeho.
Seděli jsme tam až do stmívání a bylo nám krásně. Protože se Jenni zmínila, že jejím nejoblíbenějším ovocem je durian, chtěla jsem jí ho u nedalekého stánku koupit jako poděkování. Ona mě však zmerčila, přiběhla za mnou a vysvětlila mi, že tenhle durian není zralý. Prý mi koupí lepší ve městě.
„Já ho ale chtěla pro tebe,“ opáčila jsem.
„S tím si nedělej starosti,“ usmála se na mě, načež jsem se zeptala, jestli jí za to všechno můžu něco dát. Přece jen pracovaly jako pokojské. Nehledě na to, že do Kepu původně přijely ze zcela jiného důvodu, než je opečovávání a krmení nezodpovědných Evropanek.
„Nemusíš mi nic dávat. Jednou to světu vrátíš,“ řekla a mě zamrazilo. Byla to jedna z nejsmysluplnějších věcí, jakou jsem kdy slyšela. Jedna z těch pravd, kterou si nosíte v sobě, ale dříve jste ji nedokázali formulovat. Věděla jsem, co tím myslí a hluboce s tím souzněla.
Když se vám člověk, chudý či bohatý, rozhodne něco darovat, přijměte to. Ujistěte se ale, že tu energii, ať už v podobě hezkého gesta, pomoci či peněz, opět vrátíte zpět. Protože energie je nejsilnější, když teče. Protože přesně takhle svět funguje. Čím víc berete, tím méně máte. A proto dávejte. Stačí povzbudivý úsměv, nabrání stopaře nebo drobák pouličnímu umělci.
Těch dvou jizev nikdy nebudu litovat. Protože mi toho mnohem víc daly, než vzaly. Protože si díky nim navždy budu pamatovat jednu skupinku holek, které sice nevlastnily mnoho materiálního, ale jejich bohatství čítalo něco daleko cennějšího. Úsměvy, radosti a laskavost, které vám koupí to neobyčejně obyčejné štěstí.
Děkuju, Kambodžo!
Epilog:
Chlápek v půjčovně: „Bylo všechno v pořádku?“
Dívka oblečená v dlouhých rukávech a nohavicích ve snaze skrýt obvazy: „Ano, naprosto v pořádku!“
Chlápek, který právě svraštil obočí: „Tady je to zrcátko poškozený. Neodřela si to někde?“
Dívka: „Ne! To někdo musel rozbít, když jsem to měla zaparkovaný u silnice.“
Chlápek: „Aha, a rovnou zatloukl i kameny do kapoty?“
Dívka, která rudne: „Ehmmm…“
Chlápek držící v ruce dívčin pas: „Budeš to muset uhradit.“
Jó, za chyby se v půjčovnách platí ve velkém. Upřímně nechápu, jak jsem si závad, která utrpěl můj skútr mohla nevšimnout, ale beru to jako skvělou demonstraci mého vztahu k motorovým vozidlům.