Luang Prabang sehrál v historii Laosu významnou roli. I když nikdy nezískal titul hlavního města, v minulosti sloužil jako sídlo krále. V dnešní době je jakýmsi kulturním centrem země. Jeho historické jádro naleznete na seznamu UNESCO, za což vděčí hlavně Francouzům, kteří z něj v 19. století udělali protektorát Francouzské Indočíny. Povaha města se vymyká asijskému shonu a ruchu. Namísto toho se ocitnete v ulicích, kde lidé popíjí kávu z porcelánových šálků ve stínu koloniálních budov.
V půl páté ráno začalo s minutovými odstupy zvonit všech deset budíků, které jsme společně s Tanjou předešlý večer nařídily. V tento čas, kdy mé tělo rezolutně odmítá spolupracovat, jsme však nestávaly jen tak.
Každé ráno s východem slunce vychází do ulic Luang Prabangu na dvě stě buddhistických mnichů. Od přihlížejících vybírají almužnu v podobě rýže, ovoce nebo tradičního sladkého pečiva. Tyto dary pak tvoří jediné jídlo jejich dne.
Po internetu jsou rozesety časy lišící se v řádu desítek minut. Protože mniši vycházejí před rozedněním, záleží na ročním období. V létě totiž slunce vychází již v 5:30, zatímco v zimně v 6.30. Je lepší si přivstat a mít tak časovou rezervu. My byly na značkách už v pět hodin. Pouliční prodavačka se s námi družně dala do řeči – prý budeme potřebovat almužnu pro mnichy. Za rýži si řekla nehorázných sto korun. Nejspíš to bylo tím, že po ránu nejsem zrovna nejvřelejší osobou, ale ani ne za jednu minutu jsem cenu té speciální rýže uvařené v posvěcené vodě a bůhvíco ještě usmlouvala na krásných deset korun.
Oblohu projasnily první ranní paprsky a v nich se konečně objevil zástup mnichů zahalených v jasně oranžových rouchách. Hrdě a přece jen s úctou kráčeli ulicemi jako poutníci konající svou každodenní pouť již od 14. století. Pokaždé, co jsem vhodila kousek rýže do jejich mošen, mírně pokynuli.
Následoval ranní trh, který spíše než vyvolal, oddálil chuť na snídani.
Protože v Luang Prabangu jsou ceny vyšší, než ve zbytku Laosu, snažily jsme se šetřit naprosto ve všem. Ceny za půjčení skútru nemilosrdně křičely 200 tisíc kypů na jediný den a majitel jedné z půjčoven nám včerejší večer zvěstoval, že jinak tomu v okruhu nejbližších padesáti kilometrů nebude. Cestou z trhů se na nás však usmálo štěstí a my za chvíli pádily k proslulým Kuang Si Falls na sedle skútru za sto pade.
Kuang Si Falls nesmí minout nikdo, kdo i byť jen projíždí. Vodopády naprosto vévodí okolní krajině a zářivě tyrkysová barva, kterou získaly díky minerálnímu složení, naprosto uhrane váš zrak. Jako by pramenila z podzemní říše, kde si v jejích vodách i víly smáčí svá křídla.
V celém areálu vede spousta cestiček, najdete zde záchrannou stanici černých medvídků a v místech, kde se voda vlévá do jezírek je povoleno koupání. Hlavní vodopád mě okouzlil natolik, že jsem k němu i přes červeně přeškrtnutou postavičku doplavala a zhotovila si pod ním fotografii, načež mě postarší žena upozornila na to, že jsem vstoupila na zakázaný kus země. Předstírala jsem překvapení, které vás spolehlivě vyseká z každého maléru a spokojeně se vrátila na břeh.
Následovala prohlídka motýlí farmy, bez které si svou cestu dokážu představit a poté návrat do Luang Prabangu.
Odpočinkové odpoledne přešlo v divoký večer. Naše kroky nejprve vedly na večerní trh, kde si za 8 tisíc kipů můžete ve stáncích dopřát all you can eat, a poté do legendárního baru Utopia. Jeho věhlas se ke mně donesl už na severu Thajska. Místo je to skutečně atmosférické. Pod slaměnými střechami se nachází pohodlné polštáře a kanape, na nichž se můžete natáhnout a pozorovat řeku.
Luang Prabang má jednu velice zajímavou a jakékoli logice se vymykající libůstku. Přesně s jedenáctou hodinou večerní všechny bary povinně zavřou, a celé město se odebere hrát bowling, který je jako jediný otevřený až do rána. V jedenáct hodin nás skutečně z baru nemilosrdně vyhnali. Před jeho branami čekali, jako městské šelmy, dotěrní taxikáři, kteří si moc dobře byli vědomí své geografické přesily – bowling byl vzdálen asi pět kilometrů.
A tak jsem se s Tanjou ocitla namačkaná v taxíku společně se čtyřmi cestovateli z Jihoafrické republiky a dvěma Dánkami. Okamžitě jsme utvořili bowlingový tým. Užívala jsem si noční jízdu a absurditu té situace, kdy s partou naprostých cizinců jedete, už docela slušně nametený, hrát bowling. Noc byla horká a mladá. Jen ten bowling mě trochu děsil.
Seznámila jsem se s Luisem s Quebecku a ještě než začala hra, dala si na posilněnou ještě jedno pivo. Ani to však nepohnulo s mým odvěkým anti talentem, co se týče veškerých aktivit spojených s kulatými předměty. Již od začátku jsem byla suverénně první od konce. Můj boj s koulí vyvrcholil ve chvíli, kdy jsem se v naprostém soustředění a s hypnotizujícím pohledem upřeným na, mým hodem doposud nezasažené, kuželky, rozmáchla takovým způsobem, že se koule k mému překvapení vůbec nevydala očekávaným směrem. Místo toho jsem ji totiž nějakým, mě neznámým způsobem, vrhla přímo do přihlížející skupinky mých spoluhráčů stojících za mnou.
„Gabiii! Ty se nás snažíš zabít nebo co?“ vyprskla smíchy Indy. Naštěstí se nic nikomu nestalo, takže jsme mohli všichni propuknout v upřímný smích. O několik kol později byla hra uzavřena a já si odnesla jedno z dalších životních ponaučení – už nikdy nehraj opilá bowling.
