Když se mé vědomí dobelhalo k cílové rovince probuzení, připojila se k němu vzdálená, avšak vytrvalá a dotěrná bolest hlavy, která nad ním získala plnou moc, jakmile jsem otevřela oči. Původně jsem myslela, že se jedná o následek včerejšího nočního hýření v duchu free drinků a levné pálenky z hada. Po chvilce jsem se však ve dvaceti šesti stupňovém vedru pokoje rozklepala zimou, žaludek se začal svíjet, jakoby vytvořil samostatnou životaschopnou jednotku a zrovna si dával rozcvičku v podobě aerobiku a mé tváře hořely v plamenu horečky.
Slabost sužovala celé mé tělo a já se z posledních sil dobelhala pouze na záchod a zpátky do postele. Bylo mi jasné, že dneska nikam nejedu a otázka, zda ve Viang Viengu zůstat, byla vyřešena za mě. Celé dopoledne jsem prospala. Odpoledne zabraly prášky, které jsem ráno požila místo snídaně a já se dala do hovoru s Němcem obývajícím sousední palandu. Ten se na rozdíl ode mě snažil dostat pouze z té kocoviny.
Tísnil mě pocit, že dnešní den jsem promarnila. Možná proto jsem okolo čtvrté udělala ne příliš rozumné a k mému stavu naprosto neohleduplné rozhodnutí. Zaplatila si let balónem.
U zprostředkující kanceláře nás vyzvedly dvě terénní auta a my zamířili do polí za městem. Zapadalo slunce, ohromný balón se naplnil horkým vzduchem a nás od hnědých lánů polí dělil pouze proutěný košík.
Město se ztrácelo v té záplavě posledních oranžových paprsků a já to vše rozechvěle pozorovala.
O slovo se přihlásil můj strach z výšek, který se projevil křečovitým držením úchytného lana, po kterém mi, věřte nebo ne, zbyl lehký náznak mozolů, a závratěmi. Ty jsem k překvapení všech ostatních účastníků rozdýchala v bobku v rohu košíku.
Ke konci letu mi už navíc bylo pěkně špatně i od té neznámé virózy, jež mé hypochondrické myšlení automaticky identifikovalo jako malárii. V hostelu jsem se jen bezradně sesunula na svou palandu a usnula. Uprostřed noci mě probudily pravidelné nárazy sousední postele do zdi. Můj izraelský spolubydlící si přivedl dost podnapilou společnost. Nejde to popsat jinak, než že si to dost hlasitě rozdávali, zatímco pět lidí v pokoji poslouchalo a doufalo v brzký konec. Po půlhodině mi došla trpělivost. Rozsvítila jsem a začala hledat špunty do uší. Izraelec se na mě vyčítavě podíval za rušení jeho intimních chvilek, já se vyčítavě podívala na něj za rušení mého spánku.
Další den jsem se ráno opět nadopovala Ibalginem a vyrazila s Beou k Modrým lagunám. Je jich celkem pět, jmenují se podle pořadí a lidé u nich jednoduše relaxují. Strávila jsem tak celý den ve stínu jednoho z přilehlých přístřešků, a občas se zašla zchladit do tyrkysově zbarvené vody. Párkrát jsem se odvážila skočit z provazové houpačky, ale při třetím pokusu se mi uvolnily ruce o něco dříve, než jsme plánovala a já tak hodila pravého placáka se vší tou ostudou a sytě rudou barvou kůže.
Zbytek dne jsem pospávala, pozorovala laoské holčičky, jak si dopřávají vodních radovánek přímo ve školních uniformách místo plavek a když jsem zaslechla: „Blážo, pojď mi prosimtě namazat záda,“ a spatřila skupinu českých důchodců, přišla si dočista jak u Ratmíráče v jižních Čechách, kam jsem vždycky v létě chodila s babičkou a dědou.
K večeru jsme se s Beou přesunuly k laguně číslo dva, která se mi líbila nejvíc ze všech. Zatímco ona kouřila už asi pátého jointa, já ještě skočila do vody a konečně usoudila, že moje záhadná choroba byla armádou růžových Ibalginů zjevně zahnána na ústup.
Dalšího dne jsem se rozhodla udělat velký přesun napříč celým Laosem. Čekala mě dvaceti hodinová cesta z Vang Viengu do 4000 islands, které se nacházely u samých hranic s Kambodžou.
V autobuse jsem kromě Kanaďana Louise z Quebecu, potkala i dva Němce.
„Kam míříš?“ zeptal se mě Carl.
„Na 4000 islands,“ odpověděla jsem.
„No jo, ale těch ostrovů, je tam čtyři tisíce. Musíš si vybrat nějaký konkrétní,“ pousmál se on. Tohle je názorná ukázka toho, jak jsem v Asii cestovala. Proč já si jen myslela, že mě autobus zaveze na konkrétní místo a o nic se nebudu muset starat?
„Klidně můžeš být s náma, jedeme na Don Det.“
„Tak jo,“ souhlasila jsem. Cítila jsem, jak se zákeřná viróza podpořená klimatizací stáhnutou na mrazivé teploty vrací zpět.
Ve Vientane, hlavním městě Laosu, jsme z malého vanu přestoupili do sleeping busu. Tento noční autobus má místo klasických sedaček matraci, na kterou by se měli vejít dva lidé. Vejdou se tam dva asijští lidé, nikoli dva průměrní Evropani. Dívky cestující samy by se tak měly modlit, aby jejich spolu-ležící byla holka, a nebo aspoň, někdo drobný a vykoupaný.
Já se se svou spolu-ležící naštěstí seznámila už na zastávce, kde jsme na sleeping bus čekali. Byla z Francie a její rozměry slibovaly místo na vyspání. Jakmile jsem ulehla na matraci s přáním žádných vší ani jiných breberek, rozhodl se řidič z autobusu udělat jeden velký pojízdný mrazák. Zabalila jsem se do zimní bundy s dekou a pokusila se usnout. Můj spánek byl tím přerušovaným a bezesným stavem, během něhož víte, že další den strávíte buďto v posteli nebo úplně mimo.
Třetí přestup už si vyžádal veškeré mé síly. Ke všem těm patáliím se připojila ještě ostrá bolest v krku, kvůli které jsem nemohla polknout. Za hodinu jsme dojeli do přístavu. Držela jsem se mých německých kamarádů jako malé dítě rodičů ve velkém městě. Nevnímala jsem dění kolem sebe a vlastně si ještě ani nesundala tu zimní bundu, takže na mě lidi nejspíš museli koukat dost divně. Jen si to představte. Procházíte se v třicetistupňovém vedru jihovýchodní Asie a najednou se vám pod nohy připlete holka v zimní bundě, přes kterou má ještě k tomu všemu přehozenou deku.
Z těch dvou Němců se během dvaceti minutové plavby lodí stali dva princové, kteří mě sice nepřijeli zachránit na svých bílých ořích, ale disponovali něčím daleko lepším – papírkem, na němž bylo v rychlosti načmáráno číslo na odvoz do hostelu, jež si zamluvili. Já si sice nezarezervovala vůbec nic, zato jsem se už nemohla udržet na nohou. Němci mi motorku, která na zavolání přijela, přenechali a sami se vydali po svých. Tam nahoře se nade mnou zjevně někdo smiloval, protože v hostelu byla poslední volná postel a já propadla v další bezesný, tentokrát ale hluboký spánek.