První ranní paprsky, spolu s příslibem dobrodružného dne mě vytáhly z postele. Chvíli nato už jsme na ulici mávali na taxikáře. V Bangkoku dobře funguje i veřejná doprava, jejíž pochopení se vyplatí, pokud zde pobýváte několik dní. Já tu strávila jeden den a navíc jsme nyní mířili na letiště, což by znamenalo tři přestupy. Taxíky nejsou o tolik dražší, zato jsou mnohonásobně pohodlnější.
Na letišti mě u check-inu zaměstnankyně letecké společnosti Nok Air, jejíž název nemohl být více asijsky kýčovitý, zarazila, když mi dala letenku, jež nápadně připomínala účtenku ze supermarketu Seven eleven. Jediný rozdíl byl v položkách. Místo makového mlíčka na ní stál jeden let z Bangkoku do Lampangu, kam jsem se rozhodla letět, protože to byl nejlevnější možný let směrem na sever.
Očekávat standardní letadlo od společnosti s názvem Nok Air je jako očekávat nerezový příbor u stánku s hot dogy místo ubrousku. K letadlu nás nedopravil žádný autobus. Mezi vším tím shonem na ranveji jsme k němu došli pěšky. Za bezpečně vzhlížejícím letadlem Air Asia se vynořil náš přepravní prostředek. Hornoplošník stylizovaný do vzhledu ptáka. Nevím, jestli mě víc vyděsil fakt, že hornoplošníkem poletím poprvé nebo to, že má naše letadýlko zobák ještě před kokpitem.
Let však proběhl hladce. Kromě dalších svou turistů, se v letadle nacházelo pouze thajské osazenstvo. Protože přílet našeho letadla byl na malinkém letišti obrovskou událostí, dostalo se nám prvotřídního servisu. Čekal na nás uvítací výbor se slunečníky a odbavená zavazadla mladý muž házel z trupu letadla přímo na běžící pás.
Lampang je třetím největším městem severu Thajska. Dějepisně ani co se týče historických památek, není tak bohatý jako Chiang Mai, co ale může nabídnout je nádherné okolí, téměř žádní turisté a místní, kteří z vás budou o to více nadšení.
Z letiště jsme se do města dopravili jaapney, což je jakýsi prodloužený jeep proměněný na prostředek hromadné dopravy. Zcela lehký úkon půjčit si skútr se zde proměnil na dvouhodinové domlouvání se, hledání a pátrání. Vyskytly se hned dvě potíže. Problém číslo jedna: místní neumí anglicky, tudíž jsem skútr musela předvádět pantomimicky. Vzhledem k tomu, že nás jedna paní poslala do obchodu s látkami, mi pantomima nejspíš moc nejde. Díky nejasným máchnutím rukou místních se nám půjčovnu přece jen podařilo vypátrat. Problém číslo dvě nastal, když jsme vyjádřili svůj záměr, vrátit skútr v neděli. To mají prý zavřeno.
Nakonec nás zaměstnanci (chápejte, parta chlapů hrajících karty), poslali ke konkurenci – nedalekému guest housu, který skútry půjčuje také. Zda mají v neděli otevřeno, netuší. Guest house nám ukázali pouhým mávnutím ruky. Stál hned na druhé straně řeky. Frustrující bylo, že most byl o dva kilometry dál. Když jsme se tam celí uřícení konečně dostali, k mé úlevě o nedělích otevřeno mají!
Jakmile jsme se byli schopni pohybovat rychlostí, jež zaručovala přísun příjemného vzduchu, vypravili jsme se k Wat Chalermprakiat. Chrámu na hoře Doi Pu Yak (678 m.n.m.). Vzhledem k tomu, že tato část Thajska ještě není tolik turistická, když jsme název zadali do navigace, zůstal dotaz bez výsledků. Díky adrese uvedené na webových stránkách tohoto místa jsem se svého bodu na mapě přece jen dočkala. Když nás však od našeho cíle dělilo už jen tři sta metrů a my ještě nepřekonali ani jeden výškový metr, začala jsem tušit, že je něco špatně.
Chrám jsem našla o deset kilometrů dál pomocí satelitní mapy poté, co jsme dorazili k rozvoranému poli, kde nám navigace pyšně oznámila, že naše destinace je po pravé straně. Protože se slunce nemilosrdně blížilo k vrcholkům hor, šláply jsme do pedálů. Krajina kolem nás byla stále malebnější a my projížděli malými vesničkami.
V jedné z nich se z vrat vyřítilo hned několik psů. Když jsem jednoho z nich zahlédla ve svém zorném poli, jak se žene kupředu a natahuje se po mém kotníku, reflektivně jsem si obě nohy přitáhla k hrudníku. To už nás doháněl i zbytek smečky.
„Přideeeej!“ vydral se mi z hrdla zoufalý výkřik. Psi se za námi začali zmenšovat, až úplně zmizeli a já vydechla úlevou. Za chvíli se před námi objevil kopec v téměř devadesáti stupňovém odklonu od rovné pěšiny. Skútr se ani ne po pěti metrech zastavil. Protože z nás dvou ho uměl řídit pouze Lukáš, bylo mi jasné, kdo musí z kola ven. Psi se vynořili zpoza zatáčky. Poházela jsem po zemi zbytky jídla, které jsem měla v batohu a dala se do zoufalého úprku. Svah byl v některých místech tak kolmý, že mi podkluzovaly nohy. Lapala jsem po dechu a drala se nahoru, jak nejrychleji jsem dovedla. Suchá sladká houska zdržela životachtivé bestie jen na pár vteřin. Kopec zdolávali bez sebemenších obtíží. Hrozba vztekliny mi však dala jakousi nadlidskou sílu druhou půlku kopce dosprintovat. Na poslední chvíli jsem znovu naskočila na zrádný skútr a zmizela jim před čumákem.
V cílové destinaci jsme zjistili, že zavřeli už v pět hodin. Kompenzací nám však byly dva chrámy, nacházející se na úpatí hory. Obklopena květinami jsem se nořila do jejich slastné hudby ticha.
Najednou ke mně zezadu přistoupila stará žena. Bez jediného slova mi pokynula, abych ji následovala. Minuly jsme oba dva chrámy, prošly krásně upravenou zahradou a zastavily se u dveří malého baráčku. Žena je odemkla, já jí poděkovala pokynutím hlavy a prošla na rozlehlou terasu. Na jejím konci byl altánek a výhled na hory, za nimiž zrovna zapadalo slunce. A tam jsem v tento magický čas byla – na terase domečku, jehož vlastníka jsem neznala, fascinovaná těmito krásnými okamžiky, jež nám život přináší.
Večer jsme se v Lampangu odměnili pětichodovou večeří. Místní restauraci Aroy One Baht doporučuji všem, kteří do této oblasti zavítají. Jednalo se o jeden z nejlepších gastronomických zážitků během celé mé cesty! Když navíc v půlce jídla dovnitř vtrhli pestrobarevné převleky draků, zcela náhodou jsme společně s ostatními oslavili Čínský nový rok.
Druhý den ráno nastal pokus číslo dva. Tentokrát jsme už přesně věděli, kam jet, jen nás trochu brzdili přestávky, které jsme si mezi jízdou dávali, abychom rozmrzli. Ano, čtete správně. Nikdy bych neřekla, jaká je v severním Thajsku po ránu zima. Kort když jedete na skútru jen v tričku a celou dobu vás k šílenství dohání představa bundy, kterou jste chytře nechali na pokoji.
K Wat Chalermprakiat nás do půli cesty nejprve dovezl terénní džíp, který jsme sdíleli s partou veselých Číňanů. Kopec to byl opravdu strmý a dost často nám místo airbagu sloužila těla druhých.
V druhé půlce nás čekalo několik desítek minut stoupání po schodech. Protože na tomto posvátném území jsem musela mít zakrytá ramena i kolena, celou dobu jsem zase naopak snila o bikinách. Stálo to ale za to. Místo to bylo vskutku pozoruhodné. Na ostnatých vrcholcích skal se tyčily malé bílé věžičky a v přilehlých chrámech ve větru cinkaly šňůry zvonečků. Jejich stěny nahradil nádherný výhled do okolí. Přestože modlitby místních přinášely klid, mě hlavou vrtala myšlenka, jak sem stavitelé tohoto chrámu v dávné minulosti dostali všechen ten těžký materiál.
Poté, co jsme vrátili skútr, se proti nám na autobusovém nádraží zjevně spikl veškerý personál. Nikdo nám nebyl schopný říct, kdy odjíždí autobus do Chiang Mai a prodavači jízdenek nás posílali od jednoho okénka k druhému.
„Zaslechl jsem dobře, že chcete jet do Chiang Mai?“ zeptal se mě se zájmem drobný Thajec, což byla od té lhostejnosti příjemná změna.
„Ano! Nevíte, kdy odjíždí autobus?“ usmála jsem se.
„To sice nevím, ale zrovna tam mám namířeno. Mohu vás vzít autem,“ nabídl mi tak nezištně a mile, až mě to zaskočilo. Poté, co jsme prošli všechny teorie o tom, jak skončíme v příkopu nahý a bez pasů, jsme jeho laskavou nabídku přijali. A tak jsme obrátili běžný stopařský postup zcela naruby. Řidič si tentokrát sám stopnul své stopaře. Sice mi furt vrtalo hlavou, proč o jízdu s námi usiluje víc, jak my o jízdu s ním, ale po chvíli se vše vyjasnilo.
Kittithach byl učitelem angličtiny a během dvouhodinové cesty do Chiang Mai si ji s námi chtěl procvičit. A tak započala roztomilá konverzace, pří níž jsem se dozvěděla o životě v Thajsku z pohledu místního obyvatelke. Kittithach a jeho žena se vzali poté, co jim jejich rodiče dali svolení. Nyní spolu mají malou dcerku, kterou však vychovává jeho matka, protože oba rodiče musejí vydělávat peníze. Se svou dcerou se vidí každý druhý víkend. Osmažený hmyz považuje za pochoutku a na dovolenou občas zaletí na nějaký méně turisticky populární thajský ostrůvek.
A takový jsou lidé po celém světě. Milující své rodiny a děti. Ochotni pomáhat a sdílet.
