Přistáváme. Teplota vzduchu sedm stupňů nad nulou. Časový posun deset hodin. Stále nemám vyplněný příletový formulář – některým slovům nerozumím. Za celý dvaceti sedmi hodinový let se mi nepodařilo usnout. Snad jen jednou, ale vzápětí jsem se vzbudila s pocitem, že padáme. Kocovina, která mi dělá společnost už od chvíle, kdy jsem v Praze nastoupila na palubu letadla, se mě ne a ne pustit (nikdy nepořádejte rozlučky večer před odletem!). Nervozita stoupá. Neztratila jsem svůj pas? Pustí mě, i když musím prokázat, že mám na celou délku svého pobytu dostatek peněz na účtu, a já na něm nemám ani korunu? Co když na mě na letišti nebude nikdo čekat?
Ale hezky od začátku. Vždycky jsem byla ten typ člověka, který nejdřív skáče a pak se teprve učí létat. I tak začalo mé největší dobrodružství.
Do prázdnin zbýval měsíc. Neměla jsem žádné plány. Věděla jsem jen to, že opět nechci strávit celé léto na koupališti a vymetáním všemožných festivalů. Řešení se brzy objevilo v podobě možnosti vyjet do zahraničí jako au-pair. Jednoduše jsem se zaregistrovala na stránce AuPairWorld a začala pátrat po své vysněné rodině, žijící na anglickém venkově v přepychovém zámku s jedním naprosto spořádaným, tichým a klidným dítětem, které si celý den hraje s legem, zatímco já pozoruju sexy zahradníka při práci a jím ty nejlepší pokrmy od vyhlášeného kuchaře, kterého si má rodina najala jen a jen pro sebe.
Na začátku registrace jsem kromě mé cílové Anglie musela zadat ještě čtyři další země. Tak teda z legrace – USA, Austrálie, Malajsie, Thajsko a teď zase zpátky na zem. Se vším jsem začala pozdě – jako vždycky se vším. Většina rodin chce někoho, kdo u nich zůstane rok, dva a domluví se na tom nejlépe tak rok dopředu. Já mám, dámy a pánové, tři měsíce, na domluvu jen pár dní a víc ani ťuk. Také chtějí někoho, kdo má zkušenosti s dětmi, dobrá doporučení, kurz první pomoci, vaření přesnídávek, česání copánků a bůhví čeho ještě. Tohle bude oříšek. Naší realitou se však stává to, v co věříme. Proto to nevzdávám a vím, že ta pravá rodina pro mě někde existuje.
O pár dní později otevírám zprávu – až z Austrálie. Líbím se jim. Uvažují o mně. Chtějí si zavolat přes skype. A tak za necelou hodinu stíhám to, co jindy ani za celý den ne. Instaluju skype, maluju se, opakuju si svou zásobu anglických slovíček a už to zvoní, už to zvedají. Heloouuu!
Po ukončení hovoru mě překvapuje jeho délka. Opravdu jsem hodinu a půl zvládla mluvit anglicky? Mám dobrý pocit, i když mi bylo řečeno, že uvažují ještě o dvou dalších holkách. Stále ten dobrý pocit přetrvává, i když jedna pracuje jako vychovatelka v mateřské školce a ta druhá u nich může zůstat celý rok. A pořád se mě ten pocit drží, i když já můžu zůstat jen ty tři měsíce a moje jediná zkušenost s dětmi by se dala shrnout do pár hodin hlídání sestřenek a bratranců, kteří mě jednou tak dopálili, že jsem je zamkla do sklepa (omylem samozřejmě).
Další den už znám odpověď. ANO!!! Ano, chceme tě, protože to tak cítíme. Protože jsme si padli do oka. Protože i přes tu kameru a půlku zeměkoule jsme měli pocit, že už k nám patříš. Já to tak taky cítila. Proto ten dobrý pocit.
A teď honem všechno zařídit, za tři týdny odlétám! Mami, tati, já jedu do Austrálie! Zbláznila ses? Máš hlavu akorát tak v obláčkách! Uvažuj rozumně, vždyť si v tom světě nabiješ čumák! Jenže já neposlouchám ani jejich ani své vlastní obavy. Vím, že to zvládnu a dělám správné rozhodnutí. Tak teda letenka, pojištění, vízum, pravidelné telefonáty s mou novou rodinou, závěrečné písemky ve škole a najednou sem tu. Přistávám v Melbourne.
Účet mi nekontrolují a hned jakmile vcházím do letištní haly, vidím Bretta – hlavu mé nové rodiny. Mám chuť ho obejmout, ale neudělám to. Celou cestu si povídáme. Je zima. Dobrovolně jsem se vzdala léta, tepla a sluníčka, což mě samotnou, milovníka čtyřicetistupňových pařáků, překvapuje. Po necelé hodině přijíždíme k malému papírovému baráčku, ve kterém je zima snad ještě větší než venku. Je starý a načichlý kouřem z krbu. Rachel, máma, se mi okamžitě vrhá kolem krku. Už je tu teplo.
