Inverloch a okolí
Prvních několik týdnů u protinožců jsem vydržela být nadšená naprosto ze všeho, aniž bych musela vytáhnout paty ze Seville. Stačilo jít na procházku s Izzie (starší fenka a moje parťačka na každodenní několikakilometrové procházky) a už mi hladina nadšení v krvi nebezpečně stoupala k bodu euforie, kdykoliv jsem se rozhlédla kolem sebe. Stačil mi pohled na rozvětvené stromy nebo stáda pasoucích se ovcí na nekonečných zelených loukách a div jsem místo kroků nenadskakovala. Znovu jsem se vrátila do dětských let a upřímně se radovala naprosto ze všeho kolem mě.
Jak to ale už chodí, když na nějakém místě zajedete do kolejí běžného života, jednoho dne Vás přepadne touha se aspoň na chvíli dostat z té rutiny. I mě jednoho dne dostihl stejný pocit společně s mou neutuchající touhou objevovat. Procházky s Izzie se pořád nesly v obdivném duchu. Pořád jsem měla chuť objímat ty rozvětvené stromy a jen tak se rozeběhnout po každé zelené ploše větší než prostor pro slepice za naším papírovým domečkem, nicméně jsem chtěla vidět víc.
Když mi Rachel oznámila, že pojedeme na prodloužený víkend do přímořského městečka Inverloch, dokonce i mytí nádobí jsem začala mít ráda. Pár dní na to jsme sbalily kufry, naložily děti do auta a vyrazily na cestu. Brett zůstal doma kvůli pracovním povinnostem, což byl podle mého názoru jeho výraz pro klid u fotbalového zápasu s plechovkou piva.
Cestu jsme si s dětmi krátily čas hrou Co jsi za zvíře. Malého Jamese hra ohromně bavila ve chvílích, kdy si mohl zvolit, v kterého ze zástupců zvířecí říše se na chvíli promění. Bohužel stačily dvě tři otázky a jeho identita byla odhalena, načež následovalo vztekání se a trucování. Napočtvrté už to Jamese tak dopálilo, že se rozhodl pro trošku jinou taktiku a pozměnil pravidla hry. My si tak do konce cesty lámaly hlavy nad tím, který živočich žije v oceánu, snáší vejce a má srst.
Inverloch je populární rekreační destinací, kam lidé jezdí provozovat vodní sporty a nasávat klid společně se vzduchem prosyceným solí a vůní jehličnatých stromů. Jedinou výhodou toho, když sem přijedete uprostřed zimy je, že tu není jediná noha. Pokud jsem se v Seville občas s povzdechem koukla na předpověď počasí v Česku, kde zrovna panovala tropická vedra a zatoužila aspoň na chvíli po parných dnech a teplých letních nocích, tady jsem zimu proklínala za její existenci. To místo přímo vyžadovalo minimální teplotu dvacet pět stupňů. Roztomilé barevné baráčky s malými obchůdky nebo ještě menšími kavárničkami lemovaly široké ulice. Dlouhé bíle pláže se spolu s cyklostezkami táhly, kam jen oko dohlédlo a za výlohami zamčených půjčoven se kupily windsurfy a surfy. Tohle místo splňovalo vše, co takové útočiště, kam se rozhodnete na pár dní schovat před ruchem Melbourne, potřebuje – klid, uvolněnost a stimulanty vyvolávající pocit, že pokud strávíte celý den na pláži, nemusíte se cítit provinile.
Po prvním seznámení se s městečkem jsme se vydali do domku, který nám půjčili známý Rachel. V přízemí se kromě kuchyně a obýváku nacházela velká společenská místnost s kulečníkem, což mě naprosto nadchlo. Když se James o hodinu později už deset minut snažil trefit aspoň do té bílé koule a odmítal jakoukoli mou pomoc nebo radu, mé nadšení jaksi odpadlo. Zbytek dne jsem tedy strávila hrou nekulečníku a přípravou večeře, na kterou dorazila i Rachel maminka Lauren.
Lauren byla velice aktivní důchodkyně – hned druhý den ráno vstala už v pět hodin ráno, aby se v místních vodách projela na svém kajaku. Poté mě stihla vyzvednout ještě před východem slunce, aby mě naučila, jak ho co nejpovedeněji zdokumentovat přes objektiv zrcadlovky. Vzala mě na moc hezké místo, Eagles Nest, kousek za městem.
Když jsem si ten den odbyla všechny své aupairkovské povinnosti, půjčila jsem si z garáže kolo a znovu se tam vypravila. Z vrchu se naskýtal pohled na oceán a vzdouvající se vlny dorážející v pravidelných intervalech ke břehu. Někde tam v nedohlednu byla Tasmánie. Prudké poryvy větru unášely mořské ptáky, kam se jim zachtělo, a mírnily sluneční paprsky. Prsty jsem měla prokřehlé, i tak mě ale něco hnalo kupředu. Nádherné scenerie pobřeží se brzy začaly opakovat, i přesto se ale lišily v malých detailech. A právě ty detaily mě vždy donutily pokračovat v očekávání, co uvidím za další zatáčkou. Nakonec z toho bylo krásných třicet kilometrů a dvě namožená stehna.
Národní park Wilson’s Promontory
Jako každý správný cestovatel jsem večer udělala průzkum zajímavých míst v okolí. Objevila jsem jich spoustu, ale jedno z nich se okamžitě zapsalo na můj must see list. Národní park Wilson’s Promontory nebo jen hovorově The Prom je nejjižnějším bodem australské pevniny. Od Inverlochu se nacházel padesát kilometrů, z Melbourne se tam pak dostanete za tři hodiny autem. Park je ideálním místem, kde se dostanete blíž k přírodě i do kontaktu se zvířaty. Nachází se zde pláže i malé ostrůvky, deštné lesy i hory a můžete tu potkat klokany, emu, vombaty nebo třeba pozorovat velryby. V osadě Tidal River je tábořiště pro turisty, kam bez problémů přijdete se stanem a ešusem a za pár minut bydlíte. Najdete tu nespočet treků, které vám zaberou pár hodin nebo i pár dní. Možností jak zde strávit čas je nespočet.
Rachel zprvu mé nadšení pro tento výlet nesdílela. Protože jsem ale člověk, který se nevzdává, zvlášť pokud jde o krásná místa, brzy mým prosbám podlehla. Dalšího rána jsme tedy po snídani nasedli do auta směrem k The Prom! Cesta trvala ani ne hodinu. Jakmile vjedete do parku, je lepší trochu ubrat na rychlosti, protože zvířata přechází přes silnici jako by to byla travnatá plocha a provoz vůbec nevnímají. Jakmile jsme vystoupili z auta, okamžitě k nám přiskákala skupina klokanů. Abychom si udrželi jejich pozornost, obětovali jsme jim všechnu mrkev, co jsme měli ke svačině. Brali si ji přímo z našich rukou, takže jsem měla dostatek času si první blízké setkání se zdejšími obyvateli opravdu užít.
Opodál se zase pásli vombati, které mrkev ani trochu nezajímala, zato se dali nechat pohladit i bez ní. Těmhle roztomilým medvídkům bylo úplně jedno, co se kolem nich děje. Z jejich pomalého tempa je prostě nic nevykolejilo.
Po chvíli strávené v parku mi došlo, že s plachými zvířaty se tu nejspíš nesetkám a mé bratříčkování s klokany a vombaty nebyl projev mého mimořádného porozumění si se zvířaty, nýbrž projev velkého turistického ruchu v tomto místě. Dokonce i papoušci mi tu zobali z ruky.
Po pár minutách chůze jsme se dostali na Skueaky beach. Opět jsem na chvíli zatoužila po létu, protože na takové pláži se prostě chcete vykoupat. Počasí se nade mnou tentokrát slitovalo aspoň trochu a teplota stoupla k příjemným dvaceti stupňům umožňujícím odhodit svetr a slunit se. Lidé zrovna vytahovali své obědy na pestrobarevné deky nebo se jen tak procházeli. Pláž obklopovala nádherná příroda a já brzy v krajině objevila poslední cíl našeho výletu.
Byla to hora Oberon. Rachel měla obavy, že pro děti bude výšlap náročný. V duchu svého hesla když už někde jsem, musím toho vidět co nejvíc jsem přislíbila vzít jakékoliv dítě, které nebude moct na vlastní záda a dostat ho tam s pomocí vlastních sil. Později jsem tohoto prohlášení sice litovala, protože více jak dvouhodinové stoupání bylo chvílemi náročné i pro mě, bez toho aniž bych měla kohokoliv na zádech. Něco mi ale říkalo, že to bude stát za to.
Malý James ke konci poplakával. Naopak Josh se projevil jako můj hrdina dne a ve chvíli, kdy se Rachel s Lauren chtěli obrátit, protože měla být brzo tma, statečně prohlásil, že už to dojdeme. I když už nemohl, nedal na sobě nic znát a v čele se mnou vedl celou naší vyčerpanou výpravu. Posledních pár kroků jsem samým očekáváním ani nedutala a poté, co se před námi rozprostřel oslnivý výhled, jsem zapomněla i dýchat.
Oceán odrážel tisíce paprsků zapadajícího slunce. Výběžky pevniny tvořily zálivy, v nichž vlny hladinu vzdouvaly s takovou pravidelností, že by geometrie musela jen uznale kývat. Zalesněné kopce naprosto převzaly vládu nad zbytkem krajiny s výjimkou úzkého proužku písku. To se Skueaky beach odmítala ztratit v těch nekonečných lesích.
To místo rozhodně vědělo, jak ohromit. Sedla jsem si na kraj kamene a snažila zapamatovat si každý detail té nádherné scenerie. Naše planeta je opravdu výjimečná. Jen těžko bychom hledali krásnější zástupkyni ženského rodu a já se do ní na tomto místě zas a znovu zamilovala.