V každém koutu světa naleznete místo, kde se soustřeďují kreativci, snílci, jogíni a hipíci. Místo, kde to dýchá tvůrčí atmosférou, kurzy jógy a meditace naleznete častěji, než obchody s jídlem, zvýší se počet jedinců chodících na boso a všude je velké množství lapačů snů, houpaček, maleb a motivačních textů. V Thajsku se jedno takové nachází v rýžových polích, jen co by kamenem dohodil od hranic s Myanmarem. Mezi bohémskými cestovateli legendárně proslulé městečko Pai je místem, kam přijedete a zákonitě svůj pobyt prodloužíte. Nikam se tam totiž nepospíchá. Váš životní rytmus se zpomalí, čakry se vyrovnají.
Tma se snesla na za okýnkem ubíhající krajinu zhruba v polovině cesty. Když autobus sjel z hor opět do nížin, začaly se objevovat první ostrůvky světélek. Baráčky rozeseté v různých vzdálenostech od silnice zdobily provazce malých žárovek. Jejich četnost vzrůstala, až světlo naprosto pohltilo temnou noc. Vystoupili jsme přímo na hlavní třídě a původní plán jít rovnou do postele po vyčerpávajícím dnu stráveném v autobusech, se ztratil mezi pouličními stánky, obchody s korálky a bary, z nichž se ozývaly chraplavé hlasy a brnkání na kytaru.
Hlavní promenáda v Pai vás zabaví na celý večer – ať už chcete ochutnat co nejvíce thajských pokrmů nebo si prostě jen nakoupit věci, které moc nevyužijete, zato ale budou vypadat náramně hezky. Já samozřejmě dala přednost první možnosti. Celou ochutnávku jsem zakončila talířem kari, nad kterým jsem se dala do řeči se dvěma mladými Němci. Během pár minut jsem věděla, která místa navštívit bez jediného otevření internetového prohlížeče.
Osada, ve které jsme se ubytovali, byla jakousi boho oázou, jež čítala jeden malý baráček na stromě, spoustu houpacích sítí, kupky sena místo židlí a stromy ozdobené stužkami. Ráno na mě dolehla naprostá pohoda. O něco hůře na tom byl Lukáš, na kterého dolehla otrava z jídla a uvěznila ho v posteli. Rozhodla jsem se tedy udělat si odpočinkový den. Na místech jako je Pai mám vždy chuť zůstat i klidně celé týdny a vytvořit si příjemný každodenní stereotyp. Jeden takový jsem si představila a ten den prožila přesně tak, jak bych trávila většinu dnů, kdyby mi časové možnosti dovolily zůstat.
Po zapůjčení skútru jsem vzala špinavé prádlo do prádelny. Následovala zastávka na místním trhu, kde jsem za sedmdesát korun koupila kokos, dračí ovoce, mango, trs banánů, avokádo, koriandr a rajče. Celé odpoledne jsem se poté věnovala jejich konzumaci, čtení a psaní. V čas podvečerní jsem absolvovala lekci jógy a čas večerní strávila posloucháním těch krásných chrapláků v zapadlých barech.
Sousední pokoj obýval velmi charismatický pár. Muž s dredy splývajícími až po pas a dívka s modrými vlasy. Nikdy jsem je nezahlédla dříve jak v poledne, kdy se muž posadil na pohovku na naší společné terase a meditoval. Večer jsem je odtamtud slyšela vést konverzace. Takové ty hluboké rozhovory o podstatě života, Vesmíru a lásce. Ve chvílích ticha dívka zpívala. Měla nádherný hlas. Poté se dlouho do noci milovali. A přesně takové lidi v Pai potkáte. Takové, kteří zpívají, meditují a milují.
Protože Pai je doslova obklopeno sloními stanicemi, přesně tam jsem se druhé ráno vypravila. Stačilo jen chvíli jet po libovolné silnici a za chvíli jsem na jednu narazila. Ochotný majitel mi povolil slony nakrmit i pohladit.
Dále jsem se vydala ke Kaňonu. Na jeho začátku jsem se ušklíbla nad cedulí varující před smrtelným nebezpečím. O pár minut později jsem celá vyklepaná lezla skoro po čtyřech, abych nespadla. Kaňon je průchozí, ale na některých místech je užší než vaše chodidlo. Když si z obou stran představíte padesátimetrový sráz, výsledkem je ideální situace pro někoho, kdo má panický strach z výšek.
Na pomalé tempo jsem si lehce zvykla. Protože se ale mělo za chvíli stmívat a já chtěla navštívit ještě jedno místo, pěkně jsem svůj skútr provětrala. Bamboo bridge se měl vinout zelenozelenými terasovitými rýžovými poli a to jsem si nemohla nechat ujít. Cesta se klikatila přes spoustu vesnic. Přidala jsem vždy, když jsem zahlédla psa.
Najednou jsem do plic nasála kouř. Než jsem se stačila nadát, silnici z obou stran lemovaly šlehající plameny. Sálající výheň ze mě okamžitě vytáhla pot. Trvalo čtyři minuty, než jsem tím peklem projela. Vypalování půdy jsem sice znala z hodin zeměpisu, bylo to ale poprvé, co jsem ho pocítila na vlastní kůži.
K mostu jsem dojela v podvečerním šeru. Má očekávání se od reality dost razantně lišila. Most byl skutečně spletený z bambusu a vinul se políčky. Ty ale hrály všemi odstíny hnědohnědé. Ono taky očekávat zelenozelenou v období sucha je na přírodu poněkud přehnaný požadavek. Žádní turisté byli vykoupeni hejny komárů, kteří se na mě okamžitě vrhly. Přesto jsem si vyčistila hlavu krásnou procházkou.
Večer jsem do sebe nasála poslední doušky té svobodné atmosféry, poslechla si pár barových zpěváků a pak vyprávění té modrovlasé holky o její první lásce, která přišla moc brzy.