S naší další zastávkou jsme se přiblížili jak ke Colombu, tak i ke konci našeho putování po Perle Indického oceánu. Poslední dva dny jsme strávili v dalším známém přímořském letovisku jménem Hikadduwa, které je mezi turisty, především pak těmi ruskými, velice populární. K mému překvapení se ceny za ubytování v Hikkaduvě pohybovali v daleko větších výšinách než ty v Unawatuně. Jednalo se přitom o nevzhledně vypadající guest housy.
S hledáním co nejlevnějšího ubytování nám nakonec pomohl dotěrný tuk-tukář. Majitelé staré ubytovny si řekli o částku přímo nepřístupnou. Když po několika kolech smlouvací bitvu prohráli se ztrátou pár bodů, napjatá atmosféra nepovolila a já měla pocit, že starší pár zůstal nabroušen celou dobu našeho pobytu.
Po menším konfliktu nastal čas věnovat se o poznání radostnějším věcem a my zamířili do záchranné stanice mořských želv Kosgoda sea turtle conversation project. K vidění byly jak velké, tak i jenom pár dnů staré želvy. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o jejich životě, stravování nebo kladení vajec. Když jsem se zeptala, zda si malé želvíčátka mohu vzít do ruky, k mému velkému zklamání zazněla důrazné Ne.
„My se o želvy opravdu staráme, nechceme z nich dělat atrakci pro turisty. Ale pokud o to opravdu stojíte, můžete zajít vedle,“ řekl mi jeden z dobrovolníků. O pár minut později už jsme postávali ve frontě do A & A Turtle Conservation and Research Center. Už samotný vstup do tohoto areálu vypadal o něco komerčněji. Bránu tvořily ploutve dvou želv (samozřejmě umělých) a my za chvíli započali naší prohlídku, jejíž informační hodnota byla vesměs stejná jako předtím.
Tentokrát ale na konci přišlo to nejlepší – kádě s nejméně stovkou malých želvíčátek, které jsme mohli hladit a chovat, jak se nám zachtělo. Chápu, že tohle asi není nejlepší způsob, jak želvám pomoct. Každopádně se to rozhodně nedá zařadit k nejhorším útrapám, které zvířatům způsobujeme. Miluju želvy už odmalička. V první třídě jsem ke svým sedmým narozeninám jednu takovou suchozemskou dostala v krabičce od čaje. Pojmenovala jsem ji Julie, abych o pár let později zjistila, že je to vlastně želvák. Pořád mu říkám Julinka.
Nemusím vám zde tedy popisovat svou dětinskou radost, kterou jsem sdílela spolu s dalšími deseti dětmi, které dělali přesně to samé, co já – hodinu nad kádí seděly, nadšeně želvičky chovaly a když jim rodiče důrazně naznačili, že už je čas jít, začali se vztekat. V mém případě to nebyli rodiče, ale Kuba.
Druhý den v Hikkaduwě jsme se snažili sníst co nejvíce krevet, které byl náš žaludek schopný pojmout, nachytat ještě nějaký ten bronz, aby naši přátelé po návratu do zimou sužovaného Česka mohli uznale kývat nad hnědou barvou naší kůže a užít si poslední chvilky dovolenkování.
Majitelé našeho guest housu se přece jen jednou usmáli – ve chvíli, kdy jsme obtěžkáni krosnami jejich dům opouštěli. Následovala úmorná šestihodinová cesta do Kolomba, odkud jsme zamířili rovnou na letiště. Přemítala jsem, kdy se do Asie opět vrátím a jestli v Praze máme srílanskou restauraci. Jelikož mi Kuba jasně zdůraznil, že na cesty budeme vyrážet jednou za dva roky, maximálně na dva týdny, sužovaly mě obavy, že se se svým oblíbeným kontinentem dlouho neuvidíme.
Neuplynul ani rok, a já byla zpátky. Sama. A restauraci Sri Lankan Curry house najdete na Jiřáku. Polední all you can eat mají pouze za 119 korun.