Za sedmero horami a nespočtem zákrutů řeky Mekong nachází se ostrůvek Don Det. Je to jedno z těch míst, které vás donutí zpomalit nebo třeba úplně vypnout. Čas se tu měří po týdnech, nikoli po hodinách, ba dokonce minutách. Zabřednete tu do celodenního nedělání, které střídá noční hýření. Ostrov řídí jen pár místňáků, policie tu neexistuje. Ostrov má vlastní pravidla, který jsou hrozně svobodný. Na meníčkách v restauracích běžně naleznete pokrmy jako magic pizza nebo space cake, vzduchem se nese všudypřítomná vůně mariánky a poslouchá se jedině reggae.
V rámci rekonvalescence jsem po zbytek dne hrála karty s mými zachránci a dvěma Švédy, kteří mě za jediné odpoledne naučili tolik karetních her, kolik jsem se nenaučila za celý svůj život. Naprosto jsem chápala, proč tu ti dva trčeli už šest týdnů.
Jelikož mi bylo o poznání lépe a já tušila, že mé tělo tu otravnou virózu konečně porazilo, rozhodla jsem se vyrazit společně s ostatními do města na večeři. Hostel byl značně odlehlý, a jelikož něco jako veřejné osvětlení tu zřejmě vůbec neznaly, šli jsme dobrých pár minut v naprosté tmě. Paradoxně jsme tu našli indickou restauraci. U misky dhalu nám kulisu dělalo vyprávěný kluka, který strávil nějakou dobu na polynéské Tonze.
Thajskou Full moon party jsem nestihla, a tak jsem se rozhodla tento zážitek nahradit laoskou Jungle party. Na pláži, kde z reproduktorů dusnilo techno se ve svitu měsíce pohupovalo pár podivných existencí. Provizorní bar byl plný flašek neznámého původu.
„Dala bych si kolu s něčim,“ řekla jsme dredatému barmanovi.
„Jako LSD nebo extáze?“ objasnil mi můj výběr.
„Bude stačit rum, jestli ho máte.“
Dalšího dne jsem si půjčila kolo a plná sil vyrazila na průzkum ostrova. Všude vedou prašné cestičky lemující řeku, v níž jsou jako úlomky skal rozesety malé i trochu větší ostrůvky. Přes most jsem se dostala na vedlejší ostrov Don Khon, kde jsem celý zbytek dne strávila v areálu u Li Phi vodopádů.
Jsou tam klidné písečné pláže a ještě klidnější bungalovy, které máte jen pro sebe. Několik hodin jsem strávila v houpací síti, vděčná za všechny momenty, jež mi Laos přinesl. Ač mi tu bylo hezky, věděla jsem, že já ve zdejší pohodě nezabřednu.
Večer jsem si sama došla na večeři. Podle místních zvyků jsem šla na boso. V naprosté tmě mě vyděsila kráva, kterou jsem původně považovala za útočníka. Ostrov bez zákonů se však, kromě nečekaného dobytka, zdál být zcela bezpečným. V thajské restauraci jsem narazila na partu Izraelců, s nimiž jsem sdílela pokoj ve Vang Viengu. U kari jsme si sdělili zážitky uplynulých dnů a já se ráno vydala vstříc těm následujícím v autobuse směrem Kambodža.
