Vnímám se jako klidný a nekonfliktní člověk se schopností diplomaticky zvládat krizové situace. Něco jiného by vám sice řekla moje máma, ale telefonáty v sedm večer s pokyny, kdy se mám vrátit domů se ve věku dvaadvaceti let diplomaticky řešit nedají. Do hádek se ale pouštím velice nerada. I kdybyste se ale snažili sebevíc, nemůžete se shodnout s každým názorem a dokonale si sednout se všemi. Ke dvěma takovým situacím došlo i během mého pobytu v Austrálii.
Krizovka č. 1
Pot mi stékal po zádech a já zrovna dokončovala svůj tréning, když Rachel vešla do garáže, ze které jsem si udělala svou malou osobní posilovnu.
„Gábi! Je po šesté a ty ještě nepřipravuješ večeři,“ vyčetla mi udiveným tónem, který maskoval rozhořčení. Já to své nijak neskrývala. V domácnosti jsem tenkrát lítala jako hadr na holi a už měla mytí nádobí a utírání prachu plné zuby. Vypnula jsem hudbu, a aniž bych se cestou zastavila v koupelně, zamířila jsem do kuchyně. K večeři měly být všemi zbožňované lasaně a já se do jejich přípravy vrhla ještě v rytmu setů, které poslouchám při cvičení.
Když už jsem měla hotovou masovou směs i bešamel, snažila jsem se z horní poličky vyndat pekáč. Ten se však zachytil za ucho keramické mísy, která se nečekaně uvolnila dřív než on a střemhlav se vrhla do volného pádu. Po dopadu na kuchyňskou linku se roztříštila na tisíce kousků. Nejpopulárnější místo dopadu samozřejmě bublalo na plotně.
Lovit střepy v husté omáčce se neukázalo jako nejlepší nápad a já věděla, že než riskovat rozříznuté krky, bude lepší se přiznat. Se svěšenou hlavou jsem Rachel líčila události posledních pár minut a snažila se u toho vypadat tak lítostivě a zdrceně, jak mi jen mé herecké schopnosti umožnily.
„Jaké tě napadá řešení?“ zeptala se Rachel po chvíli ticha a mé vnitřní já zatančilo vítězný tanec.
„Můžeme objednat pizzu,“ řekla jsem bez jakéhokoli delšího váhání a o hodinu později už do sebe ládovala jeden kousek za druhým.
Další týden v neděli jsem v obálce s výplatou obdržela o sto dolarů méně. Okamžitě jsem se o chybějící peníze přihlásila a očekávala kompenzaci. O chybu se ale nejednalo.
„Ty tři pizzi stály padesát dolarů, mísa dvacet a ingredience na lasaně ten zbytek,“ vysvětlila mi Rachel jako by byla v plném právu. Zhluboka jsem se nadechla a poté vybuchla. V domácnosti se nehody jednou za čas stanou a mě nikdo neseznámil s faktem, že co si tu rozbiju, to si taky zaplatím. I kdyby to tak ale mělo fungovat, správně jsem měla zaplatit jen jedno z jídel a mísu. To druhé by Rachel k večeři kupovala, i kdyby se žádná nehoda nestala. Od této křivdy jsem se posunula k neustálému otročení v domácnosti místo hlídání dětí a nakonec ke slíbeným volným víkendům, kterých se mi však nikdy nedostalo. Nakonec jsem předvedla, jak vypadá správný dramatický odchod a s prásknutím dveří opustila barák.
Sedla jsem na vlak, sešla se se svým kamarádem Damonem, a abych celé události dodala na dramatičnosti, celkem se zlískala nad talířem chicken parmigiany. Damonovi rodiče nám přišli dát dobrou noc a nechali dveře pokoje otevřené.
Druhý den jsem se vrátila v poledne. Stačila jsem vychladnout a na celou tu událost se podívat s odstupem. Omluvila jsem se stejně tak jako Rachel a dál už jsme se k tomu konfliktu nevrátily. Zpětně si o tom nemyslím vůbec nic. Prostě se střetly dva odlišné názory a je fakt, že mi těch pár dolarů nikdy nechybělo.
Krizovka č. 2
Musím přiznat, že ne vždy se mi povede odhadnout situaci a vše dobře načasovat. Všední ráno nad miskou ovesných vloček nebyl nejspíš ten nejvhodnější čas, kdy jen tak mimo řečí oznámit, že se na začátku září chystám na Bali. Lžíce uvízly na půli cesty k ústům hned všem třem z pěti členů rodiny.
„My s tebou ale počítáme do půlky září. Promluvíme si o tom později,“ přerušila nakonec Rachel hrobové ticho.
„Já už mám ale letenky,“ pokrčila jsem rameny a k promluvíme si později vlastně nikdy nedošlo. Na tenhle moment úplně nejsem pyšná. Ke své obraně však musím dodat, že tenkrát mě ani nenapadlo, že by to pro ně představovalo nějaký problém. Brett mi sám navrhoval, že bych mohla navštívit jeho kamaráda z Queenslandu, abych se před koncem léta ještě někam podívala. Já jen vyměnila Quensland za Bali.
Později jsem se za svoje neuvážené rozhodnutí omluvila a Brett i Rachel přiznali, že způsob, jakým mi navrhli, že na konci léta mohu někam jet, byl poněkud zavádějící. Já se stejně cítila mírně provinile, takže barák se jen blýskal a večeře se proměnily v gurmánský zážitek.
Mezi plánováním našeho indonéského výletu se mi můj spolucestující Michal, který v tu dobu žil na Novém Zélandu, svěřil, že by po Bali chtěl pár dní zůstat v Austrálii a požádal mě o střechu nad hlavou. Nadšeně jsem souhlasila a s neochvějným přesvědčením, že má australská rodina mého kamaráda na pár dní s radostí uvítá, jsem se na ten malý detail šla zeptat Rachel. Dům byl dost velký na to, aby se tam vyspal jeden člověk navíc a dvě noci se ještě pohybovaly v té mezi, která by nikoho neotravovala.
„Víš, my věříme na sex až po svatbě a tím, že bychom tu tvého kamaráda nechali přespat, bychom dětem dávali špatný příklad.“ Nevěřícně jsem si tu větu nechala zopakovat. Žádná hádka se tentokrát nekonala, Dalo by se to spíše označit jen jako velice klidná a vyrovnaná výměna názorů. Rachel nepřesvědčil ani argument, že jsme jen kamarádi ani návrh na oddělené ložnice. Bylo mi úzko při představě, že budu muset Michalovi, kterému jsem se dušovala, že to určitě nebude představovat problém, napsat, ať si sežene ubytování jinde.
Nejen, že mi zrovna tento důvod, proč byla má žádost zamítnuta, přišel iracionální, ale ještě k tomu to pěkně zkomplikovalo náš plán přespat v Seville u Hookovic, druhý den si brzy ráno půjčit auto a vyrazit na Great Ocean Road. Další dny jsem moc nemluvila. Posmutněle jsem se usmívala na děti a mezi mnou a Rachel narůstalo napětí. Tenkrát jsem to brala jako velkou křivdu.
Jedno odpoledne jsem vzala Izzi a společně s ní vyrazila na dlouhou procházku. Když jsem se vrátila, venku před barákem byl rozruch. Stál tam velký karavan, kolem něhož děti rozpustile poskakovaly a Brett s Rachel se na něj pyšně dívali. Rozběhla jsem se jejich směrem a nadšeně si ten obytný vůz prohlížela.
„K čemu to je? Vy někam vyrážíte?“ zeptala jsem zvědavě.
„V létě možná na jih k moři, ale zatím je určen pro návštěvy. Kdyby náhodou někdo přijel, máme pro něj místo,“ šibalsky se na mě usmála Rachel.
„Takže to znamená…“ ani jsem to nedořekla, protože ona nepatrně kývla a já už jí o vteřinu později vysela kolem krku. „We will cook candle souce for you!“ slíbila jsem jí nadšeně. Nevím, co si v tu chvíli pod tím slovním spojením představila. Soudě podle jejího výrazu to nejspíš vzala doslovně. Objímala jsem jí ještě několik minut a děkovala několik dalších týdnů.
Sporům se prostě občas nevyhnete. Pokud budou ale končit objetími, nikdy se nestaly nadarmo.