Přesně v osm hodin ráno jsme nastoupili spolu s dalšími dvaceti členy naší posádky na loď. Začala více jak dvouhodinová zábava, při níž nás vlny rozhodně nešetřily, a podařilo se jim pro nás přichystat zážitek podobný horské dráze. Poté se voda uklidnila a její barva se postupně začala zbarvovat z hluboké tmavé modré na průzračnou křišťálovou modř. Už z dálky nás vítaly bílé pláže ostrůvku Nusa Lembongan ležícím mezi Bali a daleko populárnějším ostrovem Nusa Penida.
Ještě předtím než jsme se opět dostali na pevnou zem, jsme měli možnost prozkoumat zdejší vody pomocí profesionálního potápěčského vybavení – jak zdůrazňoval leták líčící tento výlet jako jednodenní dobrodružství našeho života s nejlepším jídlem, jaké naše chuťové buňky okusí a průzkumem dosud ještě lidským okem nespatřeného ostrova. Pokud je něco na světě dokonalé, tak jsou to popisy organizovaných výletů.
Vyzbrojená obyčejnými brýlemi a ploutvemi jsem se vrhla do vodního světa. Dno pokrývala spleť korálů, mezi nimiž kličkovaly skupiny rybek různých druhů i barev. Zkoumala jsem každou skulinu, potápěla se až ke dnu a pronásledovala velká hejna ryb, která se pak dělila na menší ze strachu z predátora. Ve skrytu duše jsem si přála vidět želvu a plavat s ní. Jako malá jsem v Chorvatsku trávila pod vodou více času než na vzduchu a pak se domů vracela opálená pouze z jedné strany jako oreo, z kterého odloupnete horní sušenku. Potápění miluju a vidět želvu pro mě představovalo jeho pomyslný vrchol. To jsem ještě netušila, že na svou první si budu muset počkat ještě tři roky.
Následoval gurmánský zážitek v podobě nudlí. Občas jsem dokonce narazila i na kousek zeleniny neznámého původu. Šla jsem si přidat, abych se posilnila na průzkum ostrova. Vyzvedly nás terénní džípy – vypadalo to slibně. Po deseti minutách drncavé jízdy jsme přijeli k ústí řeky do moře. Čekala tam na nás menší motorová loďka, která s námi plula zhruba deset minut proti proudu, poté to kapitána nejspíš přestalo bavit a otočil to směrem zpátky. Nejprve jsme však museli počkat, až se před námi uvolní kolona minimálně deseti kajaků, jejichž osazenstvo bylo z neprostupné džungle kořenů, které řeku obklopovaly v takové euforii, že se s každým jednotlivým kořenem muselo vyfotit. Pocházeli z Japonska. Tolik k okem nespatřenému ostrovu.
Zbytek dne jsme měli rozchod a tak jsme polehávali na těch bílých plážích a užívali si klasického dovolenkového nic nedělaní, které vydržím dělat maximálně tak to jedno odpoledne. Cestou zpátky už byl oceán klidnější a já pozorovala západ slunce. Organizované výlety jsou jednou za čas fajn – hlavně ty na lodích.
Do Kuty jsme se vrátili za soumraku. Vyrazili jsme odtamtud rovnou směrem k Uluwatu, kde to vypadalo jako by s denním světlem zmizeli i všichni majitelé guest housů. Nakonec jsme si ani nemuseli ubytování hledat, protože ono si našlo nás. Drobounká Balijka nás zatáhla přímo na dvorek své malá osady a po zdárném pokusu snížit cenu nám byl odměnou krásný jednoduchý bungalov s postelí zahalenou v nebesích.