Vzbudil mě paprsek, který objevil úzkou skulinu ve vlajících závěsech. Zvědavost mě přinutila vstát a já se šla podívat, kam jsme to v noci vlastně přijeli. Čtvercový dvůr částečně ukrytý v tropické vegetaci propletený úzkými pěšinkami obklopovalo několik bungalovů se slaměnými střechami. Jeho západní stranu tvořil altánek jako stvořený pro ranní jógu a lavička, na které jste mohli sedět celé hodiny a pozorovat oceán. Žádné oplocení zde nebylo potřeba, protože pod nízkou zídkou se zem svažovala do prudkého srázu.
Sedla jsem si a pozorovala ten nádherný výhled, když mou pozornost upoutala skupina surfařů chytajících lámající se vlny. Pár máchnutí rukou a už je vlna hnala kupředu. Zatoužila jsem to taky vyzkoušet. Nechat unášet, splynout s oceánem a pak ladným obloukem ukončit jízdu.
O hodinu později už jsme si s Michalem půjčovali surf u pláže Padang Padang. Mé obavy zda není moc velký, byly okamžitě uzemněny argumentem, že čím větší prkno, tím snazší začátek. Nějak se mi tomu furt nechtělo věřit a pohled mi neustále bloudil k short boardům, které nejen že nevážily tolik, co vy, ale ještě vypadaly o tolik líp, než to pádlo, s kterým zasáhnete každého druhého chodce nacházejícího se ve vaší blízkosti.
Schody na pláž vedly skrz soutěsku dvou skal, která byla až moc úzká pro tak frekventovanou cestu. Když jsme vyšli na pláži s bělostným pískem, průzračně modrou vodou a útržky skal rozesetých po hladině jako malé ostrůvky, pochopila jsem proč. Kromě černých pláží Amedu, které vedou jen kvůli tomu, že na nich nebyla hlava na hlavě, na hezčí jsem na Bali nenarazila.
Plna odhodlání neztrácet už ani vteřinu na souši a započít mou surfařskou kariéru, jsem se vrhla do vln. Michal už pár vln na Novém Zélandu sjel a tak se ochotně ujal role mého učitele. Popis postupu k tomu, abych se postavila, zněl jako návod pro neplavce k uskutečnění svých prvních temp v Mrtvém moři. Netrpělivě jsem čekala na pokyn k pádlování a kriticky se dívala a hodnotila chyby svých kolegů tísnících se v hloučku před bodem zlomu. Zaplavil mě pocit předem pokořených vln.
O dvě hodiny později mě zaplavil docela jiný pocit. A to doslova. Nemohla jsem se nadechnout, dělala jsem jeden kotrmelec za druhým a smyčka kolem kotníku se mi pevně utahovala i kolem zbytku těla. Po celé sérii pohybů, které by se na souši daly považovat za vrchol gymnastiky, můj vodní akrobatický tanec zakončila pořádná slupka do hlavy, kterou se mi to pádlo rozhodlo uštědřit.
„Tady překážíš ostatním, kteří chytli vlnu,“ oznamuje mi hned poté, co vystrčím hlavu na vzduch a lapám po dechu útlý surfař, pod nímž jeho prkno není ani vidět. Zasazuje mi tak stejně další ránu a moje surfařská kariéra končí dřív, než začala. S vlnou jsem se vždy svezla pár metrů, ne-li centimetrů, a pak pode mnou ladně zmizela. Když jsem konečně chytila takovou rychlost, aby mě vzala sebou, nemilosrdně mě smetla. Zpětně musím dodat, že to „pádlo“, které jsem tenkrát považovala za nemotorné, bylo tak poloviční, než jaké jsem potřebovala ve skutečnosti.
Věděla jsem, že to s prknem nevzdám. Momentálně jsem od něj však potřebovala na chvíli oddych. Na otočku jsme se zastavili v bungalovu a po studené sprše vyrazili k chrámu Uluwatu. Podařilo se nám přijet v ten magický čas, kdy slunce klesá k hladině oceánu a od ní se tak odrážejí nejen paprsky, ale i pastelově narůžovělá obloha. Na vysokém útesu se tyčil obrys klasické balijské chrámové střechy, k níž vedla cesta po jeho okraji.
Právě ve chvíli, kdy jsme došli k chrámu, jsme uslyšely rozruch. Kousek od něj se kulaté jeviště obklopené ve švech praskajícím hledištěm hemžilo do půli těla svlečenými tanečníky vydávajícími úsečný sykavý zvuk připomínajících hejno ptáků. Kečakkečakkečak. Původně mě napadlo přirovnání k palbě samopalu, ale pak mi došlo, že to nebude zrovna nejlepší způsob, jak ocenit balijskou kulturu. Na poslední chvíli se nám podařilo vklouznout do první řady.
Nechali jsme se pohltit balijskými tanci. Na scéně se postupně vystřídalo několik postav představujících Bohy. Jejich tanec byl výrazný – především pohyby rukou a mimického svalstva. Ladně se pohybovali po dlažbě a vtahovali nás do spletitých příběhů doprovázených magickými bubínky a cinkáním. Kdo někdy slyšel balijskou hudbu, bude vědět, o čem mluvím, když řeknu, že ta hudba je jako jiný svět.
Konec se uskutečnil v duchu opravdu netradiční kopané. Míč nahradilo klubko spletených větví, a aby ho žádný hráč nepřivlastnil na příliš dlouhou dobu, pro jistotu hořelo. To vyvolalo vlny euforického nadšení především u šikmooké části publika, která za pomocí svým selfie tyčí ze hry málem udělala hokej. Poté co vystupující převlečený za jakéhosi polárního medvěda s květinami kolem krku kopl žhavou kouli tak daleko, že nikde nezačalo hořet – tím pádem do oceánu, představení skončilo.
S ním přišel i docela jiný konec. Náš čas na Bali se pomalu chýlil ke konci a předposlední večer si žádal být náležitě oslaven. U jóga altánku jsme po úzkých schodech sešli přímo na pláž, která se k večeru proměnila v dokonalou restauraci. Interiér tvořily stoly a židle a cestu mezi nimi značily louče. Objednali jsme si rybu označenou jako fresh catch, nad čímž bych vzhledem k hodině a kilogramů ledu, které ji zahrnovaly, silně pochybovala, ale ugrilovaná mi moc chutnala.
Poté, co jsem do sebe kopla i jedno Bintang pivo, jsem se vypravila do části pláže, kam žádné světlo loučí nedosáhlo. Jediný zdroj světla představovaly třpytící se hvězdy. Bosýma nohama jsem se šourala v písku, uši mi hladilo šumění vln, vzduchem se nesla vůně vonných tyčinek a soli a já si přišla jako bych kráčela noční pohádkou. Na malém ostrůvku, kde je tolik Bohů a žádné nestvůry. Tolik pozitivní energie a žádný společenský jed negativity. Kéž by téhle pohádce nikdy neodzvonil zvonec.