Nevím, kdo vymyslel pořekadlo to nejlepší na konec, o mých cestách a výpravách se to ale rozhodně říct nedá. Začátek vždy bývá rozvláčný a stydlivý. Já a nové země se oťukáváme, získáváme o sobě dostatek informací a postupně si na sebe zvykáme. Ve chvíli, kdy se dostatečně rozkoukám, začne být náš vztah důvěrnější. Neznám už jen jméno a strohá fakta, vím, jak se daná země chová, jak se tváři přes den a jak v noci, jak voní, jak chutná a jak se o vás dokáže postarat. V tu chvíli má mou důvěru. A s důvěrou přichází i nečekané situace končící spontánními dobrodružstvími, zážitky, které budou vždy vyčnívat v mých vzpomínkách a láska – ke kultuře, k lidem, k okamžikům stráveným na cestě. Proto to nejlepší nepřichází na konec. Protože konec mi vždy láme srdce. Opustit místo, které mi toho tolik dalo je těžké a o Bali to platí dvojnásob.
Bali je místo, kde jsem se našla. Kde jsem si uvědomila, jakým člověkem chci být a jaký život chci žít. Bali ve mně probudilo semínko, dlouho jen ležící v půdě, k životu a během mého pobytu tam z něj vypěstovalo silný strom. A ten nedostala k zemi ani nejprudší bouře ani nejostřejší sekera. Jsem si jistá, že můj život by dnes vypadal docela jinak, kdybych tenkrát neudělala to bláznivé rozhodnutí a nevypravila se spontánně na tenhle indonéský ostrůvek.
Proto se poslední den nesl ve znamení velkého smutku. Celý jsme ho strávili na pláži a já nedokázala myslet na nic jiného, než kdy se opět vrátím. Nemluvila jsem. Jen jsem potichu dumala.
Odpoledne jsme vyjeli směrem k Denpasaru vrátit auto. Opět nastal stejný problém jako prvního dne. Uvědomili jsme si, že jsme opustili půjčovnu, aniž bychom jedinou svou mozkovou kapacitu vyplýtvali na to, abychom si zapamatovali, kde se nachází. Po chvíli se objevilo elegantní řešení v podobě podepsané smlouvy o půjčení auta, na které jsme nalezli – díky bože balijských silnic – i adresu.
Poté, co jsme auto vrátili, začalo hlavní dobrodružství dne. Zamířili jsme se k letišti, kde to celé před několika dny začalo. Jako by to bylo mrknutí oka a na druhou stranu celá věčnost, ve které se toho tolik událo. Letištní hotely byly moc drahé a tak jsme se pokusili nalézt ubytování poblíž. Problém spočíval v obsahu mé peněženky, který nebyl dostatečně vysoký – Michal už neměl nic. Za dvě stě tisíc rupií jsme před sebou měli nesnadný úkol. Museli jsme sehnat nejen ubytování, ale i večeři pro dva vyhládlé krky. Všude se cena pohybovala v dvojnásobných výškách a začínalo se stmívat. Vzdalovali jsme se od letiště čím dál tím víc a já začala být nervózní. Ne že by Balijci přestali být ochotní smlouvat, ale většina z nich už měla plno. A když náhodou ne, dobře si svou přesilu uvědomovali a snažili se jí co nejvíce využít.
„Dvě stě padesát,“ trval na svém recepční v jednoho hotelu, kde bylo vše sladěno do brčálově zelené.
„Mám jen sto padesát. Víc ne,“ ukázala jsem mu obsah své peněženky. „Zítra nám letí letadlo brzy ráno a my už nemáme žádný peníze.“ V kapse jsem měla schovaných zbylých padesát tisíc na večeři.
„Bohužel. Nemůžu vám ten pokoj dát,“ oznámil mi nekompromisně a já svou prohru přijala. Otočila jsem se a společně s Michalem odešla. Nevědomky jsme tím použili jeden z nejsilnějších smlouvacích triků. Když se za námi dveře zavřeli, ušli jsme sotva pár kroků, když nás recepční dohonil.
„Tak tedy pojďte, já vám ten pokoj dám,“ povzdychl si a já měla co dělat, abych nezačala skákat kolem dokola a tančit Kečak. Jen jsme si hodili batohy na postel a už jsme se hnali do ulic větříc teplou večeři. Ne vše nám bylo cenově dostupné, takže jsme se nakonec zastavili u pouličního stánku. Michal si dal nudle a já grilované kuře. Žaludek se mi v břiše hlasitě bouřil a já si nepřála nic jiného než se do něčeho zakousnout.
Jakmile jsem to udělala, v puse se mi rozhořel oheň. Tak prudký a spalující, že jsem vylítla ze židle. Oči se mi zalily slzami a já se pár vteřin ani nemohla nadechnout, jak se mi z té ostré chuti zúžilo hrdlo. Když se mi konečně uvolnilo, na jazyce mi tančilo tisíce jehliček a po celém těle mě polévalo horko. Bezmyšlenkovitě jsem se vřítila do obchodu naproti stánku, předběhla další dva cestovatele před sebou a ještě než vyjela účtenka, už vodu hltala přímo před zrakem polekaného prodavače.
Kdyby se obchod nacházel u Sahary, možná by celá tahle situace byla více pochopitelná. V mých ústech byl i nadále vyhlášený poplach, ale oheň se už dostal pod kontrolou. Dojedla jsem rýži, která jako jediná nepálila. Před usnutím jsme nařídili dva budíky na čtvrtou a já si to ještě pojistila slíbeným zavoláním od mamky. Když jsem uslyšela otravné cinkání, měla jsem chuť budík zamáčknout a náš let zaspat.
O pár hodin později už mi Bali mizelo před očima v modři oceánu. Už tehdy mi chybělo.