Jsou dny, kdy se probudíte v poledne, dojdete se podívat, co je v lednici a když zjistíte, že nic, nejraději byste se vrátili zpátky do postele. A pak jsou dny, kdy se vzbudíte v osm, což není ani brzo ani pozdě, ale prostě tak akorát, a energie z vás srší takovým způsobem, že kolem vás ostatní zákonitě musí vidět zářivé silové pole. Přesně takhle jsem se cítila většinu rán na Bali – s výjimkou posledního dne, kdy jsem si přála prostě jen spát a zaspat svůj let.
To ráno silové pole mojí energie muselo pokrýt okruh několika kilometrů, protože já se jen vznášela a tetelila štěstím. Na nebi nebyl jediný mráček, snídali jsme tropické ovoce a k naprosté dokonalosti chybělo už jen zjištění, že pár metrů od našeho bungalovu se nachází infinity pool. Kromě plavání, skoků do vody na všechny způsoby a soutěží v zadržení dechu, se vydováděl i náš foťák, jehož paměťová karta se zaplnila minimálně o jedno giga. V honbě za dokonalou fotografií jsem bez rozmyslu a hlavně bez rozcvičení skočila na okraji bazénu do provazu. Obrázek s estetickým popiskem Morning yoga měl sice úspěch, o něco hůře na tom však byly šlachy v mojí pravé noze. To je ta realita sociálních sítí.
Jedna z věcí, která mě na Bali fascinuje, jsou rýžová políčka. Asi těžko byste v tamější krajině našli něco pravidelnějšího, zelenějšího a malebnějšího. Už od začátku jsem chtěla navštívit tu proslulou oázu dokonalosti u Ubudu. Selhání wifiny a offlinových map Sigyc, které ji vůbec neznaly, však můj plán jasně zavrhly. O to větší radost jsem měla, když jsme po cestě z vnitrozemí na jih projížděli oblastí, kde silnici nelemovalo nic jiného než rýžová pole. Čas na první zastávku dne.
Zelené svažující se shody uprostřed přecházely v palmový háj a já se vydala po jedné z vrstevnic na krátkou procházku. Mojí mysl zaplavil klid a já nevnímala nic jiného než přítomný okamžik. Tady a teď. Každý nádech a krok. Cestou jsem nezahlídla jediného člověka, natož selfie tyč. To místo bylo dokonalé a bylo tam jenom pro mě.
Když jsem se vrátila zpátky za Michalem, navrhl mi pořízení památeční fotky s pomocí samospouště. Samozřejmě jsem souhlasila a zaujala svou pozici. Fotoaparát pípal po dobu osmi vteřin, když vtom jsem ucítila, jak se uplácaná hlína pod našimi chodidly pomalu uvolňuje. Ve snaze zachránit se chytám Michala a on má zjevně stejný nápad. Za chvíli už nezadržitelně padáme do vody pod námi. S touto fotografií jsem se nikde nepochlubila. Až nyní.
Následovalo ještě několik zastávek se scenerickými výhledy na pole. Některá připomínala travnaté schody, jiná zase vodní plochy. Na některých nebyla ani noha, na jiných místní zemědělci tvořili řadu a sjednocenými pohyby sázeli rýži.
Jak jsme pokračovali v jízdě, krajina kolem nás začala být čím dál více zastavěná a zalidněná, až jsme se ocitli zpátky v Kutě.
To, že jsme se dobrovolně vrátili zpátky do ruchu (velko)města mělo svůj důvod. Zamluvili jsme si zítřejší výlet (jupí jupí jééj) a po vydatné večeři, ze které jsem po celém dni hladovění měla opravdu radost, jsme našli ubytování poblíž.
Protože byla tma jako v pytli, ale teprve osm hodin, vyrazili jsme do ulic na noční obchůzku a nakonec se na pár hodin zasekli v baru s živou hudbou. Mám ráda živou hudbu. Z nějakého důvodu vždycky, když ji slyším, přemítám nad tím, co právě dělá celý svět. Kolik lidí se v ten okamžik raduje, směje, zlobí, truchlí nebo je to pro ně nejzásadnější okamžik jejich života. Zvláštní pocit.