Jsou momenty, které vám vezmou dech. Nebo při nich vaše srdce poposkočí radostí. Nebo si je z nějakého neznámého důvodu zapamatujete a ta vzpomínka vám vždy vykouzlí úsměv na tváři. A přesně s těmito střípky, okamžiky a radostmi bych se s vámi v tomto článku chtěla podělit.
✧
Jela jsem ze Seville autobusem na nádraží a nasedla na svůj první vlak směrem k Melbourne. Tenkrát jsem se věnovala pole dance a přes léto nechtěla přestat s tréningy. Ten den začínal můj kurz a já se vypravila najít své studio jen s nepříliš podrobnou mapou ulic uloženou v mé hlavě. Offlinové mapy mi ještě nic neříkali a sim kartu s daty jsem si kupovat nechtěla. Vystoupila jsem na Richnond station a vydala se směrem, o kterém jsem si nebyla vůbec jistá, zda mě k mému cíli dovede. Ulice se stáčely úplně jinak, než jsem očekávala a já brzy ztratila představu o tom, kde se nacházím.
Přesto jsem pokračovala a zatáčela tak, jak mi to můj vnitřní kompas našeptával. Po dvaceti minutách chůze, když jsem se dle mého úsudku nacházela od studia ještě jeden blok, se přede mnou najednou objevil transparent s jeho jménem. Našla jsem to!
Ten pocit, který mě zaplavil, byl neuvěřitelný. Neznamenal pro mě pouze to, že nezmeškám trénink. Znamenal nezávislost a samostatnost. Byla jsem poprvé sama daleko od domova a dokázala jsem se o sebe postarat. V tu chvíli jsem věděla, že se ve světě nikdy neztratím.
✧
Každý večer jsem ukládala malého Jamese ke spánku. Někdy jsme si povídali, jindy jsem mu četla pohádky. On se ke mně pokaždé, když cítil, že už usíná, přitulil a zašeptal give me a hug. Zrovna jsem ho takhle jeden studený sychraví večer držela v náručí, když špitl I love you, Gabi. Překvapeně jsem ho sevřela ještě víc a do očí mi vtryskly slzy. Malý James mi tenkrát otevřel srdce, které už jsem před nikým nikdy nezavřela.
✧
Nervózně jsem držela řídítka sportovní motorky a neustále dokola si opakovala, co je plyn a co brzda. Samozřejmě jsem to v následujícím momentu zmáčkla přesně naopak a motorka sebou škubla, div mě neshodila na zem. Moji australští kamarádi se u mě seskupili a znovu mi vše začali trpělivě vysvětlovat. Na druhý pokus už jsem se rozjela bez sebemenšího zadrhnutí a vyrazila na okružní jízdu po pastvinách farmy, jež vlastnili rodiče mého kamaráda Luka.
Po úspěšném zkrocení divokého stroje se začalo stmívat. Zima mi zalézala pod péřovku. Luk mi nabídl placatku s pálenkou a společně s ostatními jsme se vydali k velké dřevěné terase. V jednom z jejích rohů stála vířivka, z níž stoupala horká pára. Lepší zahřátí jsem si tenkrát nemohla přát. A tak jsme s partou super lidí leželi v té horké bublající vodě a od úst se nám kouřilo pokaždé, co jsme promluvili.
✧
Protože moje rodina byla hluboce věřící, chodila jsem s nimi každou neděli večer do kostela. Zprvu jsem šla čistě jen ze zvědavosti a plná předsudků. Podruhé jsem byla první, kdo seděl v autě a popoháněl ostatní, abychom nepřišli pozdě. Moje představy o kamenných studených zdech, nepohodlném klečení a nezáživném čtení z bible, které musí uspávat i samotného faráře brzy nahradila tisíckrát lepší realita. Kostel byl místem, kde se lidé před mší i po mši setkávali, aby se pozdravili, popovídali si a k tomu snědli pár zákusků. Samotná mše potom probíhala formou vyprávění příběhů. Slyšela jsem příběh muže, kterému se ztratila dcera nebo lidí, kteří na Haity zachraňovali malé děti před hladověním. Nebylo to žádné mravoučné kázání. Tyhle příběhy napsal sám život a my si z nich mohli vzít ponaučení i víru.
Mluvené slovo střídaly písně s náboženskou tématikou. Varhany však nahradil klavír s kytarou a já se přistihla, jak si některé melodie pobrukuji ještě několik dní poté. Způsob, jakým jste v kostele zpívali, byl naprosto svobodný. Lidé se drželi za ruce, tančili, klečeli, drželi sevřené ruce u srdce a oči měli zavřené nebo se jen mírně usmívali. Někdo vypadal, jako když spí, někdo jako by byl v hlubokém transu. Nikdo se však na nikoho neohlížel přes rameno s nechápavým pohledem.
Když byl někdo v těžké situaci, došel na konci mše za knězem (který měl mimochodem dvě roztomilé dcerky) a poprosil o pomoc. Všichni pak pomocí svých rukou utvořili jakýsi kořenový systém, v němž jste člověku stojícím před vámi položili své dlaně na ramena. Ten vedl až k dotyčnému, který byl v jeho středu. Všichni pak soustředili svou podporu, energii a lásku na něj. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Vzduchem se nesla nepopsatelná atmosféra a já se pokaždé cítila, že vždycky budu dost silná, abych přelezla všechny ty překážky, které mi život postaví do cesty. A nikdy nebudu sama. Když světu dovolíte, aby se stal vaší rodinou, on se jí stane.