Zhluboka jsem nasávala poslední doušky vzduchu prosyceného pohodářskou atmosférou ostrůvku Don Det. Brzy přijela motorka, na které se tamější pomalé tempo podepsalo opravdu viditelně. Pohyb po písečné cestě jí znesnadňoval malý přívěs se dvěma sedadly. Na odvoz jsme čekaly dvě. Já a Kanaďanka Genny. Obávala jsem se, že až nasedneme obě i s batohy, stane se jízda kontraproduktivní. Loď zpět na pevninu jsme však stihly a autobus nás ani ne za půl hodiny dopravil k hranicím s Kambodžou.
Tentokrát už jsem vše zvládala s přehledem a celý proces pozemního přechodu měla za sebou během deseti minut. Kdybych věděla, co nás čeká, možná bych zůstala stát na nohou o trochu déle. Protože Genny měla, stejně jako já, také namířeno do druhého největšího města Kambodži, Siem Reapu, už tehdy jsem tušila, že to spolu dáme dohromady a nějakou dobu budeme cestovat společně.
Když pro nás přijel autobus, který jsem považovala za přímý spoj do Siem Reapu, daly jsme se do řeči. Genny po vystudování vysoké školy na chvíli zabředla v pracovních povinnostech. Stereotyp a kanadská zima ji však vyhnaly na cestu do jihovýchodní Asie, kterou měla v plánu zakončit na kalifornské Coachelle. Protože pocházela z Quebecu, jejím rodným jazykem byla francouzština. Měla jeden z nejroztomilejších akcentů, jaký jsem kdy poslouchala vyprávět poutavé příběhy a nakažlivý smích, který vás sebou ztrhnul jako lavina pozitivní energie.
Řidič nás vyhodil v neznámém městě, kde jsme více jak hodinu museli čekat na další spoj. Autobus jsme museli změnit ještě dvakrát, než nás po dalším dvouhodinovém čekání naskládali v šestnácti lidech do dodávky pro deset osob. V momentě, kdy malý van praskal ve švech (včetně kufru) a venku na své místo stále čekal jeden člověk, se zoufalý řidič obrátil k velice rafinovanému řešení. Na chvíli odběhl a vrátil se se starým polštářem. Ten hodil na schůdek za řadící páku a mohlo se jet. Vítejte v Kambodži!
Kolena jsem měla vtlačená do rozkroku staršího pána, jemuž celá situace přiváděla do rozpaků, soudě podle jeho pohledu. Nedalo se nic dělat. Trojsedačky byly naproti sobě a v podobné poloze se ocitli všichni. O natažených nohou jsem si mohla nechat jen zdát. Cesta měla trvat úmorných pět hodin, a proto jsem se ponořila do pozorování ubíhající krajiny za okýnkem.
Výjev za ním mě fascinoval a šokoval zároveň. Kambodža je nádherná země. Bohužel patří mezi nejchudší asijské státy. Lidé tu většinou žijí v chatrčích stlučených z pár prken. Stěny kolikrát chybí a vy tak po setmění vidíte přímo do kuchyně, obýváku, ložnice nebo místnosti, která tohle vše dohromady zastává na pár metrech čtverečních. V malých vesničkách vidíte jen tato obydlí. V těch větších se poté veškeré dění odehrává kolem silnice. Na plachtách je kolem ní rozložené zboží, plastové petky značí provizorní čerpací stanice a kadeřník úřaduje přímo pod širým nebem – stačí k tomu jedna vyvýšená židle a naproti ní zrcadlo zapřené o špalek.
Po prvním přestávce se mi dostalo pohlazení v podobě úsměvů od místních dětí. Vesele dovádějí, zkoušejí si slovní zásobu své angličtiny, která sestává z pár slovíček, a neustále na vás mávají. Po Laosu, kde k vám děti přistupují spíše útočně, je to milá změna. I dospělí jsou usměvavější a okamžitě se s vámi dají do řeči. I když v Kambodže je pořád velká část populace podvyživená a někteří žijí i za méně jak jeden dolar denně.Snažila jsem se proto nakoupit pár drobností na zub u co nejvíce stánků a alespoň trochu je tak podpořit.
V této zemi jsou mimochodem platné hned dvě měny – kambodžský riel a dolar. V turistických oblastech jsou většinou ceny uvedeny v dolarech, všude ale se ale dá zaplatit jak americkými bankovkami, tak těmi tradičními kambodžskými. Akceptovat dolar je pro tak chudou zemi jako je Kambodža výhodné pouze v oblasti turistického ruchu. Ceny tak mohou jít nenápadně nahoru, protože jeden dolar zní přece jen lépe 4000 rielů.
S řekou turismu sem za poslední roky sice dotekly peníze, ale ekonomická situace země je stále špatná. Na svědomí ho má hlavně pochmurná minulost. Kdysi bývalá kolonie Francie a část Francouzské Indočíny se totiž roku 1975 dostala pod nadvládu Rudých Khmérů. Tito komunističtí extremisté si získali důvěru většiny obyvatel. V den, kdy se dostali do čela vlády, se však ze zachránců proměnili ve zkázu. Během jejich čtyřleté vlády vyvraždili 2 miliony Khmérů (třetina tehdejšího obyvatelstva), zlikvidovali inteligenci, zřídili gulagy, věznice, tresty smrti a šestnáctihodinovou pracovní dobu, naopak zrušili rodiny, města, veřejnou dopravu a přístup k informacím.
V roce 1979 toto období temna ukončila vietnamská invaze, která Kambodžu osvobodila. Rudí Khmérové se stáhli do pohraničí a stále vedli partyzánský boj, k plné moci se ale už nedostali. O několik let později následovaly první svobodné volby podpořené a financované OSN. Jejich výsledek nebyl respektován, ale země se od té doby vzpamatovává a pomalu nabírá na síle. Utrpení, kterým si prošla, si však všichni stále nesou v sobě.
Do cíle jsme dorazili s tříhodinovým zpožděním. Následovala jsem Genny, která měla na rozdíl ode mě rezervovaný hostel. Do centra jsme vyrazily po svých. Hned na začátku se k nám přidal tuktukář, který naše rozhodnutí jít pěšky nemohl pochopit následující dva kilometry. Aby nás dostal do svého luxusního vozítka, předváděl doslova psí kusy. Nejprve zapnul svou pojízdnou diskotéku v naději, že do rytmu taneční hudby dotančíme přímo na sedačky. Když spatřil, že nás hudba uvedla do rychlejšího tempa chůze, přidal k tomu svůj zpěv. V tu chvíli jsme už doslova zdrhaly.
Centrum Siem Reapu tvořilo nespočet obchodů, barů a pouličních stánků s velice nápaditým osvětlením. Skutečná tvář Kambodži zůstala ukrytá v černočerné tmě za hradbami města vybudovaného na pilířích turismu. Budík na šestou ranní mě přinutil jít do postele včas, myšlenky na to, co je tam venku, mě však ještě chvíli provázely.
