Po pár dnech strávených s Tanjou se naše cesty rozdělily a moje výprava se zúžila na jednu bláznivou, mírně dezorientovanou, stále hladovou a zvídavou, hluboce vděčnou a spokojenou cestovatelku. Mračna porozchodových měsíců rozehnaly hřejivé paprsky asijského slunce, mé slzy se vypařily v polední výhni rozpálených ulic, kde se mnou v té záplavě barev, nudlí a rýže, všechny bolestné myšlenky neměly šanci udržet krok. Přidala se ke mně dívka, která byla dlouhou dobu uvězněna pod nánosy strachu. Ta dívka, které se koutky úst zvedají společně s prvním ranním zamrkáním a jejíž mysl je studnicí radosti a entusiasmu. Byla jsem šťastná.
A víte, co se děje, když jste doopravdy šťastní? Život vás začne milovat.
A teď už zpátky k mé pozemní pouti. Když jsem si koupila jízdenku z Luang Prabangu do Vang Viengu, nad dobou jízdy šest hodin, jsem jen posměšně zakroutila hlavou. Nikdy bych nevěřila, že vzdálenost 190 kilometrů lze zdolávat dobu delší než tři hodiny. Laoská doprava mě toho dne přesvědčila o opaku. Nejenže jsme museli překonat tisíce serpentýn vedoucích skrz hory, které se mezi těmito dvěma městy nachází, ale ještě jsme dvě hodiny čekali, než dělníci v horách odhrnou z prašné cesty desítky velkých šutrů, které tam před naším zrakem za pomocí bagru naházeli. Odpoledne. V době dopravní špičky.
„Nezašla bys se mnou do lékárny koupit těhotenský test? Spala jsem s jednim klukem bez kondomu, ještě k tomu docela zlitá a teď jsem z toho celý dny nervní.“ Přesně takhle proběhlo moje seznámení s Beou. Španělkou, která rok pracovala v Austrálii a nyní si za své těžce vydělané dolary užívala rozkoší jihovýchodní Asie.
„Musim si na to začít dávat pozor. Ale hele teď jdem na party, jo?“ táhla mě ven z pokoje a já se jen tak tak stihla převléct. Na cestovatelích mám ráda jejich otevřenost. Nejsem si sice jistá, zda až v takové míře, ale když jste někde sami a nemůžete řešit problémy s rodinou, známými či přáteli, musíte je buďto nechat zmizet nebo je, jako Bea, překonáte za pomoci člověka, který se zrovna ubytoval na sousední palandě.
Bea mi spolu s dalšími backpackery ukázala, že jsem právě dorazila do jakési party mekky celého Laosu. Ulicemi proudily davy mladých lidí a na každém rohu se vás holky v mini sukních a s poukázkami na panáky zdarma pokoušely přesvědčit k návštěvě klubu. Když jste tak udělali, na vaše peněženky čekalo jedno velice milé překvapení – na baru stál jeden drink vedle druhého, připraveny jen na to, až si je někdo vezme a vypije. Zdarma. Každý den od deseti do jedenácti.
Jak mi objasnil jeden z barmanů, zdejší podniky zvolily velice zajímavou, bohužel ne však zcela funkční strategii, co se získávání zákazníků týče. Kluby doufají, že se potencionální klienti během té happy hour opijí a zůstanou celou noc s tím, že si budou drinky kupovat za plnou cenu. V jedenáct se ale všechno vyprázdní a lidé se přesunou zpět na hostely nebo do toho nejnarvanějšího klubu ve městě.
Vang Vieng si přezdívku party města nezískal jen díky této raritě a lidem, kteří se sem sjíždějí hlavně kvůli nočnímu životu. Jednou z největších atrakcí je tzv. tubing. Za poplatek vás party autobus odveze za město, kde vyfasujete kruh, na kterém sjíždíte řeku zpět. Po cestě najdete odpočívadla v podobě barů, kde již od dopoledních hodin alkohol teče proudem, a můžete se zúčastnit různých pijáckých her.
Kdysi řeku lemoval jeden bar vedle druhého. Poté co se mnoho mladých lidí utopilo v následku požití velkého množství alkoholu či drog, však tubing město prohlásilo za ilegální. V dnešní době mají povolení podávat alkohol pouze tři bary a tato zábava se v posledních pár letech naštěstí obešla bez obětí.
Následující den jsem strávila s Beou. Kromě toho, že jsem s ní zašla do lékárny koupit těhotenský test, jehož výsledek byl negativní, jsme vyrazily do Tham Nam jeskyně. Tam si za pár drobných půjčíte kruh, čelovku a plavací vestu a můžete se vypravit na expedici. Systémem jeskyní tam protéká řeka a vy se tak můžete dostat až dva kilometry do jejich chřtánu. Průvodcem je vám přitom natažené lano a úzký pruh světla baterky.
V některých částech musíte po svých překonat pruh souše, v jiných jednoduše ručkovat po laně, až se dostanete do velkých jeskynních sálů. Voda už příjemně nechladí, ale studí, a když se odvážíte zhasnout světla, ocitnete se v černočerné temnotě hory.
Poněkud originálně se na toto dobrodružství odhodlala vyrazit i skupinka čínských turistů. Naštěstí jsme je minuly, když jsme jeskyni opouštěly – všichni měli plavací stejnokroj a písně, jež pěli, zněly jako čínské bojové pokřiky.
Odpoledne jsme se vypravily zdolat horu Pha Ngern, jež slibovala jeden z nejepičtějších výhledů do okolní krajiny. Po náročném stoupání jsme se dostaly na vrchol. Rozprostíral se tam nádherný pohled na suchem zužovaná pole lemovaná okolními horami jako nepřekonatelnými hradbami.
Uplynulý den mizel za horizontem a já mu jen v tichosti vzdávala hold.
