„Probudit se sám v cizím městě patří k těm nejkrásnějším zážitkům.“
— Freya Madeline Stark
Ještě předtím, než jsem otevřela oči, ústa se mi roztáhla v upřímném úsměvu. Než jsem vylezla z postele, pozorovala jsem zvláštní ranní rituál mé spolubydlící, která se celkem šestkrát vrátila do pokoje a šestkrát změnila svůj outfit. Její příchod pokaždé předznamenal opravdu zvláštní zápach připomínající zkažené zavařeniny a modely, jež na sebe oblíkala, by s přehledem zapadly do včerejších karnevalových Benátek.
Protože Miláno jsem už předtím navštívila a plánování prohlídek velkých měst se neřadí mezi mé oblíbené činnosti na cestě, postel jsem opouštěla až kolem desáté. V rámci příprav na večerní let do Bangkoku jsem si přerovnala obsah batohu a zjistila nepřítomnost jednoho zásadního předmětu. Zapomněla jsem si USB kabel na přenos fotek do počítače. Místo za památkami jsem tedy vyrazila do nejbližšího obchodu s elektronikou.
Byl Valentýn. Výlohy obchodů zdobila srdce a ulicemi se procházeli prodavači rudých růží, kteří otravovali všechny kromě mě. Zjevně ve mně neviděli žádný potenciál kupce. A já se jim nedivím. V rámci úspory místa v batohu jsem si na sebe vzala staré zimní oblečení, které na letišti vyhodím. Ve městě módy jsem se tedy prezentovala v džínech pošitých kytičkami, bílým pleteným svetrem, jehož střih nebyl trendy už několik let a sešmajdanými válenkami.
Nejsem ten typ člověka, který by Valentýna prožíval do míry připomínající všechny romantické komedie o tomto svátku. Vždy jsem ho ale slavila, nebo mě toho dne provázel pocit, že bych ho slavit měla. Rozhodla jsem se tedy udělat si to prostě hezký.
V jedné z postranních uliček jsem vklouzla do, na první pohled obyčejné, restaurace. Vzduchem se linula vůně těsta a u stolů seděly skupinky místních. Zřejmě jen hodnotili kvalitu předloženého jídla, ale italština mi v tu chvíli zněla vášnivěji než kdy předtím. Dostalo se mi pár udivených pohledů, z čehož jsem usoudila, že můj výběr byl správný. Turistu tu zřejmě neviděli hodně dlouho, takže se mohu těšit na kvalitní jídlo a nepřemrštěné ceny.
„Buongiorno,” pozdravil mě číšník a dal mi menu, pro které by anglický překlad byl urážkou cti, a křupavé houstičky s bylinkovým máslem. Pročítala jsem jídelní lístek a rozhodla se vybrat si pokrm s tím pro mě nejpoetičtějším názvem. Slovo penne mi navíc naznačovalo, jakou cestou se kuchař při jeho přípravě vydá.
O půl hodiny později přede mě číšník postavil penne těstoviny v rajčatové omáčce s rukolou a krevetami. S omluvným výrazem ještě donesl sklenici nastrouhaného parmezánu. Kdyby tušil, že si jím jídlo jen nepopráším, ale doslova ho na něj všechen vysypu, nejspíš by přinesl o poznání menší množství. Každopádně v tom jídle bylo vše, co si představím pod pojmem italská kuchyně. Každé sousto pro mě představovalo požitek a já si ho opravdu vychutnala.
Protože mě přece jen dostihly výčitky ohledně mého ignorantství vůči Milánu jako takovému, vypravila jsem se na Pizza del Duomo, abych se podívala na jeden z největších klenotů milánské architektury. Katedrála Duomo je sice rutinou každého turisty se selfie týčí, mě ale tato stavba ještě nepřestala fascinovat. Zašla jsem i do přilehlé Galerie Viktora Emanuela II. a pak už se vypravila na cestu.
Ten den zjevně proběhl až moc hladce, a proto se mi v jeho druhé polovině rozhodl připravit pár krušných chvilek. Poté, co jsem se ze stanice Centrale dopravila na letiště mě nejprve na check-inu nemohli najít na seznamu pasažérů. Celé to přikládám zakoupení letenky nikoli u letecké společnosti, ale přes zprostředkovatelskou firmu. Celou situaci, jež se obracela proti mně, ještě podpořila má lenost vytisknout si letenku. Mé jméno se však po patnácti minutách usilovného pátrání přece jen někde objevilo a já se přemístila ke gatu.
Normální letištní proces najednou narušil zvuk alarmu. Zprvu jsem ho jako většina cestujících okolo mě ignorovala. Když už se rozezněl po čtvrté, přece jen si získal mou pozornost. Nervózně jsem se rozhlížela okolo sebe a snažila se přijít na jeho příčinu. Nikdo však nikam neutíkal. Dokonce ani zaměstnanci. Usoudila jsem tedy, že vše je v naprostém pořádku. O pár vteřin později se z větracích otvorů nad námi začal valit hustý kouř. Okamžitě jsem byla na nohou. Z reproduktorů se ozval klidný hlas nabádající ke spořádanému opuštění daného prostoru.
Sprintovala jsem do přilehlé haly, kde se shromáždili jedinci, jež sprintovali ještě urputněji. Teroristi. Útok jedovatým plynem. Teroristi. Běželo mi hlavou a opět jsem pocítila potřebu zavolat mámě. Tentokrát jsem ale statečně odolala a začala se místo toho bavit s párem sedícím vedle mě.
Po hodině čekání mě strach z teroristického útoku zcela přešel, nahradil ho však jiný, zcela racionální strach. V Kataru jsem na přestup měla pouhou hodinu. Pokud letadlo okamžitě neodletí, nestihnu svůj spoj do Bangkoku.
O třicet minut později nám ten klidný hlas oznámil, že se můžeme vrátit zpět ke svým gatům. Prý požár, ale vše je uhašeno. Začal boarding. Na palubě Oman Air letadla jsem se zpožděním rozhodla nezabývat a prostě si užít toho luxusu, kterého je dostatek i v ekonomické třídě. V balíčku na sedadle na mě čekala deka, ponožky a kartáček a k jídlu se po vzletu podávaly ománské speciality. Letecké společnosti z Arabského poloostrova jsou prostě skvělý.