V životě máme spoustu času, který můžeme investovat do čehokoliv, pro co se rozhodneme. Když se však na věci díváme zpětně, zdá se nám, že vše utíká až moc rychle. I já jsem měla takový pocit na konci svého pobytu v Austrálii. Tři měsíce se najednou zdály méně než tři týdny a já nemohla uvěřit, že mi zbývají poslední dva dny.
Mezitím co jsme putovali po Great Ocean Road, přijela moje nástupkyně Meliena z Německa. Byla to o hlavu menší usměvavá bruneta působící velice přátelským dojmem. Dostala jsem na starost ji zaučit. Prošla jsem s ní tedy celou její nadcházející denní rutinou a přidala pár tipů, jak vyzrát nad dětmi nebo si usnadnit práci v domácnosti.
Později toho dne jsem se přesunula ze svého království do karavanu, který mohu bez nadsázky označit za jedno z nejútulnějších míst, která jsem kdy obývala. Malý radiátor v noci příjemně hřál a odháněl od nás zimu vkrádající se dovnitř skrz neutěsněná malá okýnky nad úzkými postelemi. Myslím, že karavan by v mém životě klidně mohl nahradit byt.
Po dni zaučování nastal poslední den u protinožců. Dostala jsem volno a tak jsme s Michalem vzali kola z kůlny a jeli se projet. Cyklostezka, po které jsem celé tři měsíce chodila na procházky s Izzi, protínala kopcovitou krajinu tvořenou travnatými prostranstvími nebo lesy. Mým cílem bylo dojet do konce. Po pěti hodinách jízdy byl však konec stále v nedohlednu a tak nezbývalo nic jiného než se otočit.
Večer jsem totiž musela dodržet ještě jeden slib, který jsem kdysi učinila. Candle souce byl tím nejočekávanějším jídlem posledních pár týdnů a my jsme naše národní jídlo hodlali uvařit ve vší parádě i s knedlíky. A tak došlo k jedné usměvavé situaci, kdy Čech a Češka za asistence Němky vařili svíčkovou s knedlíkama v jednom papírovém domečku v Austrálii pro pětičlennou rodinu. Musela jsem se nad tím pousmát. Život ten scénář píše přece jen dokonale. Jaká náhoda nás všechny přivedla pod jednu střechu? Netuším, ale ten večer jsem jí byla vděčná.
Společně jsme usedli k jednomu stolu. Ze všech stran se ozývalo spokojené mlaskání a cinkání příborů o talíře. Svíčková v našem podání měla velký úspěch a za chvíli po ní nebylo stopy ani na talířích ani v hrnci.
Po večeři se všichni členové Hookovic rodiny seskupili kolem mě a začalo loučení. Dostala jsem přáníčko s krátkým vzkazem od každého z nich, děti mi nakreslily obrázek a Rachel vytiskla na papír nějaké citáty z Bible, které bohužel přeložila do češtiny za pomoci google překladače a tak jsem si místo smysluplných pobožných textů četla pouze změť infinitivů a špatných tvarů podstatných jmen. S každým jsem se dlouze objala a ujistila se, že se ráno ještě rozloučíme. Děti šli spát a my plnoletí jsme si ještě dlouho povídali nad lahví vína. Tu noc jsem neusnula.
Dalšího dne ráno proběhla druhé série objetí, o poznání delší než ta první. Brett mě ještě v rychlosti vzal na hřiště, abychom si společně zahráli baseball, což byl jeho způsob, jak mi říct sbohem. Je pravdou, že v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než si vybalit kufr a zůstat ještě na pár dní s rodinou, která mi toho tolik dala.
Rachel nás společně s Michalem odvezla na letiště. On odlítal zpět na Nový Zéland, já do Prahy. Celý ten letištní proces, než jsem se dostala ke gatu se hrozně táhl a já si nepřála nic jiného, než už sedět v letadle. Až tehdy mi za okýnkem boingu 777 ukápla první slza.