Když jsem byla mladší, každou neděli koukala na Objektiv a o cestování pouze snila, napsala jsem si seznam. Byly na něm země, cíle a zážitky. Občas se na něj podívám a nemůžu uvěřit, kolik položek jsem již zrealizovala. Je to moje písemná nástěnka snů a já ji svými myšlenkami za pomoci Vesmíru měním v realitu. Ten den, o kterém vám nyní budu vyprávět, jsem si odškrtla jednu z prvních položek.
Ráno jsme si půjčili skútr, jehož cenu lze dostat i na příjemných 80 korun za den. Rozjeli jsme se směrem k organizaci zvané Millenium Elephant Foundation, která sídlí zhruba hodinu a půl cesty (za předpokladu, že z vozidla dokážete vymáčknout minimálně 60km/hod) od Kandy. Kdo v jihovýchodní Asii nikdy nejel na skútru, jako by ji nenavštívil. Nemusíte být kdoví jakým znalcem silničních pravidel, což je pro někoho (chápejte mě), kdo udělal řidičák na počtvrté, naprosto ideální. Navíc neznám lepší pocit, než se rozjet palmovým hájem a proměnit dusný vzduch v příjemně osvěžující vánek.
Millenium Elephant Foundation je nadací, která zprostředkovává jízdu na slonech s ohledem nejen na turisty, ale i na slony samotné. Nepoužívá pro tento účel bolestivé kovové konstrukce zvané howdah a mezi jízdami je slonům umožněn čas na odpočinek. Organizace nabízí i možnost ubytování výměnou za práci na způsob workaway, takže máte možnost tu potkat dobrovolníky z celého světa. Vybrat si svůj program můžete hned z několika balíčků.
My si zvolili patnáctiminutovou jízdu a následnou možnost společné koupele. Před jízdou jsme se se slonem skamarádili za pomoci košíčku plného jídla, který jsme přikoupili. Poté jsme se vyšplhali na jeho hřbet a pomalá kolébavá projížďka mohla začít. Slon působil dojmem jakoby si ani neuvědomil, že veze dva cestující a v klidu se během kolečka, které jsme udělali tamějším lesíkem, najedl i došel na záchod. Sloní hlava vypadá z vrchu vskutku úsměvně. Promiňte mi výraz ochlupené hýždě, ale slušněji ani výstižněji to vyjádřit nejde.
Mlčenlivý Srí Lančan se po projížďce okamžitě začal dost okatě hlásit o almužnu pomocí gesta, při němž až nadlidskou rychlostí třel svůj palec o ukazováček a prostředníček. Když jsem nesouhlasně zakroutila hlavou, přidal k tomu ještě dost hlasitý doprovod recitující dokola slovo money. Neochotně jsem mu dala pět set rupií a odešla k nedalekému potoku, kde už na nás čekal náš slon připraven ke koupeli.
Vleže se zdál být ještě mohutnější než ve stoje a já se okolo něj pohybovala se vší úctou a respektem. Kuba zatím čekal na břehu a mé počínání natáčel. Místo houbičky jsem od dalšího dozorce dostala kokosovou kůru a krouživými pohyby postupně masírovala sloní záda a trup.
„Do you wanna shower?“ zeptal se mě zničehonic Srí Lančan. V duchu svého celoživotního motta na všechno říkat ano, jsem kývla, aniž bych tušila, co si pod tím mám představit. Za chvíli už jsem seděla slonovi přímo za krkem a on na mě svým chobotem kropil jeden litr vody za druhým. Smála jsem se, až jsem se málem za břicho popadala. Musela jsem se však pevně držet. Pokud někdy budete mít možnost nechat se vysprchovat pod sloním chobotem, neváhejte a zkuste to. Kam se na to hrabou cákací bitvy, které jsme v dětství zažili všichni.
Pomocí stejného gesta s ještě větší naléhavostí si i tento dozorce nezapomněl říct o peníze. Zprvu jsem odporovala, ale on se choval jako by bylo mou povinností mu peníze dát. Umlčela ho až papírová pětistovka a já si zhrzeně odešla dát sprchu, která už sice nebyla tak zábavná, voda se ale nemísila se sloními holuby.
Za vstupné jsme zde zaplatili hodně peněz. Proto mi drzost místních dozorců stále vrtala hlavou. Než abych se celý den cítila podvedeně, rozhodla jsem se jednat. Došla jsem k pokladně, nasupeně oznámila, že praktiky, kterými místní zaměstnanci vynucují z lidí peníze, se mi zdají nevhodné, pohrozila jsem se špatnou recenzí a vyžádala si své peníze zpět. Ostatní na mě koukali naprosto šokovaně, když se mince otočila a místo, abych já dávala peníze těm vydřiduchům, oni je dávali mě. Jeden dokonce prohlásil, že mě nezná. Když uviděl můj pohled, dodal, že jen nepoznal šaty, do kterých jsem se po sprše převlékla.
Po pomalé projížďce na sloním hřbetu jsme se rozhodli pro rychlou jízdu na skútru ve volném stylu. Jeli jsme, kam nás náhoda zavedla. Projížděli jsme bujnou vegetací i malými vesničkami. Když asfaltka přešla v prašnou cestu a pohledy obyvatel od lhostejnosti k údivu, otočili jsme se a vyrazili zpět směrem ke Kandy.
Cestou jsme se zastavili na oběd a poté v jedné z bylinkových zahrad, kterých se na této trase nachází desítky. Jsou podporovány státem a vstup je tudíž zadarmo. Hned na začátku se vás ujme průvodce, který vám ukáže, jak roste vanilka nebo hřebíček, dá vám přivonět k mnoho druhům koření, ukáže vám, jak roste tropické ovoce, a na konci se můžete těšit na příjemnou masáž, při níž jsou použity produkty, které vám později budou nabídnuty ke koupi.
Mě zaujal depilační krém, po jehož použití by vám ochlupení mělo samo slézt z pokožky. Celé balení po třech jsem kupovat nechtěla, a tak mi otrávená prodavačka dala jeden malý kelímek. Tento zázrak jsem měla možnost vyzkoušet až doma. Nevím, zda došlo k omylu nebo podvodu, každopádně ochlupení v mém podpaží zůstalo, zato se objevil nepříjemný puch, který mě doprovázel ještě několik dní poté.
Za tmy jsme se ještě vypravili ke gigantické bílé soše Buddhy tyčící se nad městem jako jeho strážce. Náš skútr musel pokořit opravdu prudký kopec, každopádně jeho skuhrání stálo za to. Z Bahirawakanda Vihara Buddha Statue je krásný výhled na noční Kandy a socha vypadá v kontrastu s černou oblohou impozantně. Dala jsem se do řeči s jedním z mnichů. Brzy už mi vyprávěl, jak byl v Praze navštívit svého kamaráda v Nerudově ulici.
Přesně takové náhody mám na cestování ráda. Vždy, když někoho potkám, přemýšlím, kolikrát v životě jsme se už nacházeli ve stejné zemi nebo městě a jaká náhoda nyní zapříčinila naše osobní setkání. Ten rozhovor zanechal v mém nitru krásný pocit, jež mi našeptával, že tohle je teprve začátek. Začátek mé životní pouti, na které si ještě vyslechnu mnoho lidských příběhů a prožiju mnoho zajímavých setkání.