Sedím ve vlaku. Pozoruji ubíhající krajinu, ve které se objevují první ostrůvky civilizace. Dešťové kapky se rozráží o sklo a stékají dolů. Melbourne je ještě daleko, ale já i přes to nedočkavě počítám zastávky do konce. Jsem trochu nervózní a vystrašená, ale hlavně plná očekávání. Mým tělem proudí vzrušení – cestovatelský adrenalin.
Je všední den. Lidé jedou do práce nebo s bolavou stoličkou k zubaři. Já se svým poloprázdným batůžkem vypadám jako opožděná školačka, které ten budík zase nezazvonil! Pravdou však je, že jsem toho dne budík vůbec nepotřebovala, protože jsem samým nadšením nespala celou noc. V mém batůžku místo sešitů a učebnic leží ručník, kartáček, opalovací krém, kraťasy a dvě trička. Strhává mě další vlna euforie.
Nejradši bych poklepala té paní, která sedí vedle mě, na rameno a pochlubila se jí, jaké dobrodružství mi život zase přichystal. „Víte, já jsem z Česka, ale právě teď sedím úplně sama v jednom vlaku v Austrálii jen s dvoukilovým příručním zavazadlem, protože na větší jsem neměla peníze a mířím na letiště. Tam na mě čeká kamarád a společně odlítáme na Bali! Co máte dneska v plánu vy?“
Směju se té představě pod fousy a znovu se štípám do tváře. Vážně se to děje! Začalo to stejně bláznivě jako to i nadále pokračuje:
„Ahoj, nechtěla bys se mnou letět na Fidži?“ napsal mi jednoho šedivého dne kluk pocházející ze sousední vesnice. Tam od nás. Pěknou řádku let jsem ho neviděla a vlastně ho ani pořádně neznala. Shodou okolností žil na Zélandu. Vzdušnou čarou čtyři tisíce kilometrů ode mě. Tudíž byla jeho otázka relevantní a myšlena zcela vážně. Vůbec se nejednalo o to facebookářské fantazírování, které zachránilo ne jednu konverzaci.
„Ahoj, poletím s tebou, ale na Bali!“ napsala jsem poté, co jsem se podívala z okna na to šedivo, zaposlouchala se do věčného bubnování deště a ještě víc se zachumlala do deky. Plán byl na světě. Za pár hodin jsme kupovali letenky, za týden se nechali očkovat a za měsíc vyrazili.
Ne každý sdílel mé nadšení. Moje australská rodina, ve které jsem pracovala jako au-pair, nesla dost těžce fakt, že jsem vůbec nepožádala o volno, ale svou dovolenou jim oznámila jako hotovou věc. Vždycky jsem byla tak trochu suverén. Moje česká rodina protrpěla ještě větší šok než ta australská. Nejenže jsem jim na léto odletěla na opačnou stranu zeměkoule, teď jsem se ještě k tomu chystala vydat do nebezpečných tropických oblastí, kde divocí kanibalové loví bílé na maso a obchodují s jejich orgány, hrozí zde nespočet smrtelných nemocí, vyskytují se zde samí jedovatí živočichové a hmyz a návrat zpět je zcela bez šance. Máma mi hned druhý den poslala seznam o dvaceti položkách. Jednalo se o nemoci, proti kterým jsem se měla nechat očkovat. Já udělala nepatrnou selekci a její výběr zkrouhla o devatenáct z nich.
Po večerech jsem četla články typu Jak snadno a levně procestovat Bali nebo Nejkrásnější místa ostrova Bohů. Tím by se daly shrnout veškeré mé přípravy. Nemusím vám doufám říkat, že teď jsem si přišla absolutně nepřipravená. Zato jsem byla skálopevně přesvědčena, že když něco chci, celý Vesmír se spojí, abych to mohla uskutečnit. Proto mé dobrodružství mělo probíhat co nejpohodověji, bez větších komplikací.
Vesmír mi však hned na letišti naznačil, že rozhodně nebude skákat tak, jak já pískám a dostal mě do celkem prekérní situace.
Kvůli silnému větru byl Váš let JQ772 v 11:15 se společností Jetstar posunut. Odlet do cílové destinace Denpasar Bali se uskuteční zítra ve 03:30, vstup na palubu letadla bude zahájen ve 03:00, pípla mi tato nemilá zpráva v kapse.
Polil mě studený pot. Ono ani tak nevadilo, že přijdeme o jeden večer v ráji. Ani že se za celou noc pravděpodobně nevyspíme. Ani že teď byla moje nervozita z toho letu na maximálním možném stupni paniky. (Určitě se ten vítr za těch pár hodin uklidní? Já se vsadím, že z něj vánek určitě nebude!)
Já absolutně netušila, jak najdu Michala. V tom spočíval hlavní problém. Říkáte si, vždyť má mobil v kapse! No jo, jenže Michal ho tam neměl. Dva dny před odletem ho vytratil uprostřed silnice. Dost frekventované silnice. Chudák telefon skončil v mobilním nebi celý rozmašírovaný na kusy a mě nezbylo nic jiného, než čekat, vydaná na pospas osudu.
Sejdeme se na gatu, zněla dohoda. No jo, jenže my teď žádný gate neměli a já panikařila, jak jen to my ženský umíme. Brala jsem celou tuhle situaci jako znamení – mám nasednout na vlak, vrátit se zpět k teplému krbu papírového domečku mé australské rodiny a už nikdy nepodnikat tak neuvážené a bláznivé kroky. Co mě to jen napadlo?
„Slečna Gabriela S., slečna Gabriela S., nechť se dostaví k check-inu společnosti Jetstar,“ ozve se najednou z reproduktorů ženský hlas. Zřejmě po celém letišti. Rudnu, i když pravděpodobnost, že mě tady bude někdo znát je ještě menší, než že tomu hlášení někdo jiný vůbec věnoval pozornost.
Buší mi srdce. Ptám se na cestu a běžím jako by mi šlo o život. Vždyť skoro taky jde! Konečně vidím Michala a vrhám se mu kolem krku. „This is sooo cute!“ rozplývají se dvě stevardky nad dalším dojemným letištním setkáním a dávají nám k tomu všemu ještě klíče od hotelu a poukázky na jídlo v hodnotě padesáti dolarů jako omluvu! Tady vidíte, které pohlaví si umí zachovat chladnou hlavu a problém řešit prakticky, nikoli emotivně.
Zbytek dne trávíme ve všech možných letištních podnicích od fast foodu po luxusní steak house. I když naše přecpaná břicha protestují, ani jeden dolar nepřijde na zmar. Přece jenom se ty české geny nezapřou. Následuje krátký odpočinek v hotelovém pokoji a pak už nastává ta dlouho očekávaná chvíle. Je tu boarding timeee!
Šestihodinový let trávím v polospánku, přičemž z dálky furt slyším toho chlapíka, který se opil a teď vyřvává na celé letadlo. Z vichru se pravděpodobně opravdu stal vánek, protože nás z nebe nic nesfouklo a přistáváme na maličkém indonéském ostrůvku zcela bez úhony, jen trochu uzívaní. Vítá nás slunce, skleníkový vzduch a tisíce řidičů/naháněčů snažících se nás dostat do svého předraženého taxíku, který má air condition a special cheap price for us. Zvládli jsme to!