Po úspěšném překonání laoských hranic jsem se vypravila ke směnárně. V přepočtu za dva a půl tisíce korun jsem obdržela hotovost, jež mě okamžitě teleportovala do sféry milionářů.
Když se kouknete, jak v Laosu vypadá takové menu v bufetu s plastovými židlemi, ono by to ani jinak nešlo (pozn. autora, který nechce děsit své čtenáře: 1000 laoských kipů jsou pouhé 2,6 koruny).
Pomocí jaffny jsem se z letiště dopravila do městečka Huay Xai. Už v prvním okamžiku mě Laos okouzlil. Cesta lemovala veletok Mekong, ve kterém se zrcadlila oranžová záře právě zapadajícího slunce. Okolní krajina se od severu Thajska nijak nezměnila. Co se ale změnilo, byli lidé. Usměvavé a vstřícné Thajce, nahradili zamračení a lhostejní Laosané. Raději než do očí se koukali do země a pokusy o smlouvání vůbec nešly hladce – spíše jen tak drhly.
Domnívám se, že toto ne příliš vřelé přijetí, které se od tamějších obyvatelů turistům dostává, má na svědomí režim společně s minulostí tohoto státu. V 60. a 70. letech minulého století, kdy probíhaly boje s Američany v sousedním Vietnamu, se nepokoje rozšířily i do Laosu. V těchto letech na něj Američané v rámci tajné války svrhli přes dva miliony tun bomb. Poté, co byli poraženi, se v roce 1975 dostali k moci komunisté. Očekává se, že stát půjde ve šlépějích Číny nebo Vietnamu, kdy bude opoziční demokracie silně potlačována. Svržené miny jsou nadále velkým problémem. Ročně kvůli nim zemře kolem stovky lidí – nedoporučuje se tedy toulat tam, kde nejsou značené cesty.
Po neustálé konzumaci pad thai a červeného kari jsem se lačnící po dosud nepoznaných chutích vypravila do ulic ukořistit svoji večeři. Hon se uskutečnil mezi pouličními stánky a bufety na kůlech přímo u řeky. Používala jsem svůj čich vyhladovělého predátora a zrak lovce, dokud jsem neobjevila nadějně vyhlížející podnik. Hodně místních. Velké porce. Ceny pohybující se v řádech tisíců.
Problém nastal ve chvíli, kdy mi byl předložen jídelní lístek napsaný v jakýchsi klikyhácích, naprosto postrádající obrázkový doprovod. Jediné, co jsem dokázala rozluštit, byly ceny a podle těch jsem se při výběru jídla řídit neodvážila. Rozhodla jsem se si menu nechat přeložit od místní obsluhy. Angličtina je však jazyk, který většina obyvatel Laosu spíše neovládá, než ovládá. Mladá dívka uměla akorát krásně poděkovat, což je fráze, která jí pomůže ve spoustě situacích, při procesu objednávání jídla však nikoli. Poté, co si na pomoc zavolala svojí maminku přímo z kuchyně, doplnily svůj slovník ještě o pozdrav. Když u mě stála skupina již čtyř žen a naše komunikace stále vázla, rozhodla jsem se si svou večeři objednat pomocí pantomimy a obrázků na Googlu.
Maso v omáčce a rýže. Nemohla jsem to popsat přesněji. Obě věci jsem nejprve ukázala na obrázku. Pantomimicky jsem poté naznačila, jaký druh masa upřednostňuji a kolik množství sním. To že sním na posezení až tři chody by zřejmě nikoho nenapadlo. Ženy vehementně kývaly a já se společně se svým skučícím žaludkem zaradovala. V kuchyni začaly cinkat pokličky. Po pár minutách přede mě mladá servírka pyšně postavila nudlovou polévku a talíř, kvůli kterému zřejmě otrhaly celou svou bylinkovou zahrádku.
Pro dezert jsem raději zamířila tam, kde žádné problémy s obsluhou nehrozí – do supermarketu. V porovnání s thajským Seven Eleven jsem zažila mírný šok. Vybírala jsem z pěti druhů sušenek, když v tom jsem na noze ucítila mírné rány. Sklonila jsem hlavu dolů a uviděla pod sebou malého klučinu a jeho sestřičku. Oba dva držely ve svých drobných ručičkách tenisové pálky. Používali je poněkud originálně. Místo pinkání míčku mě s nimi totiž bušily do stehen.
Nezvyklá situace mě přivedla do rozpaků a tak jsem se ji pokusila obrátit v žert. Mladé uličníky jsem začala lechtat a naznačovat, že je chytím, pokud přede mnou neuprchnou. Temperamentní mladý Laosan se mě ale rozhodně nezalekl a rozhodl se mi dát najevo, že jsem právě vkročila na zaslíbené území jeho regálu se sladkostmi. Vyměnil tenisovou pálku za plastový meč, přikročil ke mně a se škodolibých úsměvem na rtech mi začal podřezávat hrdlo. Šokovaně jsem se koukla na prodavačku, jeho maminku. Ta jen s úsměvem pokrčila rameny, jakoby mi chtěla říct: To víte, děti.
Popadla jsem své sušenky a supermarket opustila. Obyvatelé Laosu ve mně zanechali rozporuplný první dojem, ale i tak jsem cítila, že mi tato země přinese mnoho krásného.
