Tenhle článek je o chlup osobnější než normálně. Bolestivý rozchod zažila většina z nás. Pro mě to představovalo důležité rozcestí na mé pouti životem. Nepěknou, ale zásadní kapitolu, aby se můj příběh mohl stočit směrem, kterým teď kráčím a jsem doopravdy šťastná. Hodně jsem přemýšlela, zda článek zveřejnit. Cítím to ale tak, že bez něj by můj blog nebyl kompletní.
Letadlo do Eidhovenu se zrovna odlepilo od země. Seděla jsem v uličce a poprvé v životě z letu necítila žádnou nervozitu. Kdyby tenkrát vysadil motor, asi bych jen pokrčila rameny a připravila se na náraz. Vedle mě seděla moje kamarádka Sandra. Společně jsme letěly navštívit Kanny, která nyní studuje v holandském Tilburgu. Naši trojici svedl dohromady gympl a od té doby jsme nerozlučné. Po střední jsme sice víc zaneprázdněné a každá z nás se vydala jinou cestou, vždycky si ale najdeme čas, abychom naše přátelství utvrdily. A právě toho jsem se v tu chvíli držela jako záchranného kruhu na širém oceánu.
Od ukončení mého vztahu uplynuly dva dny. I když na mě můj rozum křičel, že to bylo to nejsprávnější, co se mohlo stát, srdce odmítalo jakýkoli jiný lék kromě právě ztracené lásky. Ta ostrá bolest se ke mně přidávala každé ráno. Nechala mi pár vteřin na probrání, poté ke mně zezadu přistoupila a prudce mě bodla do zad. Vláčela jsem se s ní celý den, než přišlo osvobození v podobě spánku a nevědomí, jež poskytoval. I když jsem právě odlítala pryč, necítila jsem se ani trochu svobodně. Na to mě ještě svazovalo příliš mnoho citů.
Osobně si myslím, že cestování léčí od jakékoli psychické bolesti. Nutí vás více se soustředit na přítomnost, zažijete dosud nepoznané a seznámíte se s novými lidmi. Dvoudenní rozestup byl ale zatraceně málo. Pocity jako nadšení či radost se naprosto ztratily v prázdnotě a smutku.
Po přistání nás zastihlo počasí odpovídající mému vnitřnímu rozpoložení – chlad, déšť a sychravo. V autopůjčovně jsme musely platit o sto euro více, protože jsme disponovaly pouze kartami debetními, nikoli kreditními a tu noc jsem vůbec neusnula.
Kanny žila v typickém holandském baráčku. Těsnil se mezi na chlup stejnými stavbami a jeho výška minimálně třikrát přesahovala šířku. Venkovní stěny pokrývaly cihly, jež přerušovaly řady oken. Zabezpečení domu by překonal kdejaký amatérský zloděj. I já sama jsem našla způsob, jak proniknout dovnitř bez klíčů i zvonku. Stačilo řadovku obejít a vklouznout tam z druhé strany přes malou zahrádku, která byla schopna pojmout obdivuhodné množství kol. Uvnitř se držel chlad. Ten však rozháněly dopolední paprsky a pára utíkající z varné konvice. Kanny nám ještě předtím než odešla do školy, připravila snídani v podobě avokádových toustů. Chuť k jídlu se ještě zdaleka nedala srovnat s mým obvyklým apetitem, díky němuž jsem schopná zkonzumovat tři tyčinky Mars za pár minut, můj žaludek však po dvou dnech na vodě přece jen potřeboval zasytit.
Po snídani jsme se se Sandrou vypravily na prohlídku města. Tilburg je ideální místo jak pro rodinný tak i pro studentský život. Centrum tvoří pěší promenády, roztomilé krámky a krásné stavby. Stromy tenkrát byly zbarveny do odstínů podzimu a v duchu tamějšího aprílového počasí každých pět minut vykouklo slunko či spadlo pár kapek.
Odpoledne jsme se společně s Kanny kámoškami ze školy vydaly do Rotterdamu. A dělaly vše, co se na takových holčičích výletech dělá. Zpívaly v autě, fotily se tak, abychom vypadaly dobře a obchody s oblečením braly útokem. U všeho jsem byla přítomná fyzicky, nikoli duševně. Celodopolední snahy nepromítat si v hlavě vzpomínky posledních dvou let, nepřemýšlet nad proč a co kdyby a nepodléhat smutku jsem vzdala na devadesátém kilometru dálnice.V důsledku alkoholového opojení po party, na kterou jsme se vydaly po návratu do Tilburgu, jsem v noci usnula okamžitě.
Další den naše výprava zamířila do Amsterdamu. Troufám si říct, že je to jedno z nejbizarnějších měst, jaká jsem v Evropě navštívila. Cihlový baráčky, kolařský gangy, vůně stroopwafelts mísící se s vůní mariánky, uzký uličky, okna, kterými můžete sledovat, jak lidi připravují večeři, zatímco pod nimi se nakrucuje vysvlečená černoška. Přišlo mi to tak nesourodý, až to bylo vlastně dokonalý. Jinej svět. Pohádka pro dospělý.
Asi největší dojem ve mně zanechal Red-light district. Narůžovělá světla dodávala této oblasti na erotickém nádechu a značně přibylo podnapilých skupinek čítajících spousty mužů každého věku. Za skly nasvícených výloh vystavovaly své křivky vykřičené dámy oděné jen v pár kouscích látky odhalujících dostatek k tomu, aby přilákaly pozornost, ale zakrývajících to, co většinu přiměje vejít dovnitř. Za vrstvou make-upu a svůdnosti jsem spatřila mnoho emocí. Lhostejnost. Vzrušení. Netrpělivost. Sebejistotu. Jejich oči vyprávěly příběhy nocí, jež zde strávily. Donutilo mě to přemítat nad jejich životním osudem. Co je sem přivedlo? Do místa, kde se obchod s těly dá označit za doslovný popis. Do zvrácené pohádky pro dospělé. Peníze? Touha být viděna? Nebo se život prostě stal?
Cestou zpět jsem prohodila jen pár slov. Uznávám, že v tu dobu jsem nebyla nejlepší společník a cestování se mnou tenkrát vyžadovalo hodně trpělivosti a pochopení. Přesně to vám však dobří přátele v těžkých časech poskytnou a holky tam pro mě tenkrát doopravdy byly.
Rozloučení s Holandskem proběhlo krásně. U Kanny kamarádky Cami, která je z Itálie, se sešla parta holek z celého světa a společně jsme si připravily večeři. Pomáhala jsem Mallory z Aruby přichystat tradiční arubské plněné placky Pastechi a upíjela víno. Na kruhovém stolu přistálo více jak deset mís plných pochutin z našich národních kuchyní a hostina mohla začít.
Přesně takových momentů jsem ty dva roky neměla dostatek. Takových těch, co se nedějí každý den. Těch, jež přichází s příslibem, že život je dobrodružná kniha s koncem vždy otevřeným. Těch, kdy se sejde parta holek z celého světa v jedné kuchyni, společně si uvaří, a i když si o vás nejspíš všichni myslí, že jste divný, protože vůbec nemluvíte, jsou to krásné chvíle.
Ptáte se, jestli mě můj smutek poté přešel? Ještě dlouho ne. Na některé věci potřebuje být člověk sám se spoustou času. Porozchodové týdny naplnily chmury, slzy a mračna. Přes to všechno jsem celou dobu věděla, že za nimi je slunce. A to jednoho dne vysvitlo. Jeho paprsky zářily ještě silněji než kdy předtím a já byla připravená na další kapitolu.
