Bouřka uprostřed noci ustala. Bubnování kapek utichlo a poslední z nich dopadaly dírou ve střeše na podlahu. Vlhkost vzduchu se mi srážela na kůži a můj spánek byl neklidný. Budík zvonil ještě za tmy. Čtyři třicet je čas, kdy byste rozhodně neměli vstávat hned první ráno s ještě doznívajícím jet lagem.
Přestože moje vnitřní já ospale protestovalo, přinutila jsem se vstát a sbalit si pár věcí, které jsem stihla vybalit. Plán byl jasný a celkem i snáze proveditelný – chytit tuk-tuka a dostat se na nádraží. Na Srí Lance neexistuje žádný jednodušší cestovatelský počin, než chytit tuk-tuka. I kdybyste neuměli ani slovíčko anglicky, byli skálopevně rozhodnuti chodit pouze pěšky a vaší hotovost by představovalo pouze pár rupií, stále máte stoprocentní šanci, že se svezete. To ale nesmí být pět hodin ráno.
Opuštěná tichá postranní ulička mě nechala naprosto klidnou. Když jsem však na hlavní silnici, kterou jsme přes den kvůli hustému provozu málem nepřešli, neviděla ani kolo, přece jen mě to vykolejilo. Tento malý nedostatek mi v mém dokonale naplánovaném harmonogramu zcela unikl. Chvíli jsme čekali a plni naděje se otáčeli za každým bliknutím, pak jsme začali projednávat naše možnosti. Ukázalo se, že máme pouze jednu. Protože jít na vlakové nádraží pěšky nepřicházelo v úvahu, nezbývalo nic jiného, než čekat. Pokud si aspoň jeden tuk-tukář dnes nepřivstane, budeme na další vlak čekat několik hodin.
Když nás oslepila silná světla autobusu, nevěnovala jsem tomu sebemenší pozornost. Situaci dvou Evropanů s velkými batohy na zádech stojících u silnice se zmatenými výrazy ve tváři však odhadne každý srílanský řidič hromadné dopravy. Autobus z ničeho nic zastavil, výběrčí peněz na nás pokývl, ať naskočíme a my ho beze slova poslechli. Až vevnitř jsme si za zběsilé jízdy ještě spícím Kolombem začali ověřovat, kam nás vozidlo unáší.
K mému překvapení a úlevě, jsme skutečně o dvacet minut později vystoupili na nádraží. U okýnka jsme koupili dvě jízdenky a šli hledat ten správný vlak. Ochotně se nás ujal jeden stařec, který nám v prázdném vagónu dokonce i pomohl vybrat místa na sezení. Než se vlak rozjel, krátil nám čekání svým příběhem o škole plné chudých a nemocných doprovázeným fotografiemi, na jehož konci samozřejmě přišla žádost o almužnu.
Když se vlak dal do pohybu, pochopila jsem proč vzdálenost, kterou by české dráhy překovaly ani ne za dvě hodiny, zdolá až za šest hodin. Rychlost uvízla někde mezi rychlo-chůzí a jízdou na kole. Kompenzací nám však byl výhled z okýnka. Nejprve jsme jeli kolem pobřeží, poté jsme se stočili směrem do vnitrozemí. Projížděli jsme chudinskými čtvrtěmi, kde malé přístěnky tvořil hlavně plech a dřevěná prkna. Kolem kolejí se tvořila skládka plastu a občas byla k zahlédnutí i hospodářská zvířata.
Tento smutný výjev ze života nejchudší vrstvy obyvatel po chvíli vystřídaly zelené plochy a palmové háje, na které se přece jenom koukalo líp. Brzy nám okénko přestalo stačit a my se přemístili ke dveřím. Ty k naší velké srandě zůstávali během jízdy otevřené. Z počátku jsme si troufli pouze v nich sedět, ke konci jízdy už pro nás nepředstavovaly sebemenší problém kousky typu vyvěšování se nebo držení se pouze jednou rukou.
Několikaminutové zastávky představovaly šanci uplatnit svůj obchodnický potenciál pro všechny prodejce chlazených nápojů, jednohubek či menších svačinek. Odolávali jsme do té doby, než se před námi objevily slané smažené koláčky. Bylo v nich sice víc oleje, než těsta a občas jsem v nich našla celou krevetu i s krunýřem, ale moc mi chutnaly.
Poslední dvě hodiny se táhly mučivě pomalu. Kuba je strávil ve dveřích v průvanu přírodní klimatizace a já si pročítala průvodce Lonely Planet. Tenkrát jsem ještě svoje cesty plánovala do sebemenšího detailu. Před odjezdem jsem nad tím průvodcem strávila celé hodiny. Nejspíš to byl jen způsob, jak si ukrátit čekání na vysněnou cestu. Cestování po Srí Lance je však velice snadné a vyžaduje minimální přípravy. Za pomocí autobusů a vlaků se dostanete prakticky kamkoli. Spoje jezdí několikrát denně a cestu vám zde ochotně ukáže skoro každý.
Když jsme po jedné přijeli do Pollonaruwy, vyskytl se jeden nepatrný problém. Ve snaze neztrácet čas sháněním ubytování na místě jsme si jedno zarezervovali přes booking.com. To se ale hledá těžko, když nemáte přístup k internetu a tím pádem ani k rezervaci. Začala jsem se kolemjdoucích ptát, zda mi půjčí mobil s internetem. Čtvrtý z nich ochotně kývl. Poté však vytáhl tlačítkový telefon s anténou. Šestý nás prozíravě poslal do banky, kde mi jeden ochotný zaměstnanec mobil skutečně půjčil. Brzy se ukázalo, že se však nejednalo pouze o dobrotu jeho srdce. Nabídku hypotéky jsem musela několikrát odmítnout.
Majitelka malého guest housu o naší rezervaci ve finále vůbec nevěděla, takže naše snahy nahnat čas na prohlídku starého města vyšly nadarmo. Rovnou jsme si od ní půjčili i kola, což považuji za nejlepší způsob, jak celý areál královského města prozkoumat. Vyrazili jsme, jakmile naše krosny dopadly na podlahu potemnělého pokoje. Cestou jsme se zastavili na rychlý oběd a poté zamířili rovnou k pokladně.
Jak je na Srí Lance levné jídlo a doprava, tak jsou ceny za vstupy přímo přemrštěné. Zaplatili jsme poplatek 25 nikoli rupií ale dolarů a rozjeli se k rozpadajícím se palácům. Hned u prvního z nich se naskytl další problém dne. Povinnost zakrytých ramen a kolenou mě v Asii sice už potkala, ale mě nenapadlo, že bude platiti i zde. Na památky jsme se tak mohli koukat pouze z dálky.
Protože se ale začalo stmívat a můj cestovatelský důvtip se hlásil o vedení, nakonec jsme se přece jen podívali všude. Hlídači objektů už měli zřejmě po pracovní době a srílanské Bohy jsme nijak nepobouřili vzhledem k tomu, že se zbytek naší cesty odehrál bez jakýchkoli větších potíží.
V podvečerní čas bylo starobylé království kouzelné. Cestičky lemovaly světýlka a my se dostali k jezeru Bendiwewa. Kousek od něj se nacházela známá ležící socha Gal Vihara. Konal se u ní jakýsi obřad. Sedli jsme si a tiše celý ten výjev pozorovali. Domů jsme se vraceli za úplné tmy. Na stole na nás čekala teplá večeře a na posteli čerstvě vyprané povlečení.
