Původně jsem měla v plánu přejet z hraničního městečka Huya Xai do mé další zastávky na cestě Laosem, Luang Prabangu, nočním autobusem. Původní plán je však něco, co na cestě vydrží ještě kratší dobu než baterka od foťáku. Na Gibbon Experience výpravě jsem potkala Tanju. Stejně starou Dánku, která také cestovala sama. Jelikož mi skoro každý toho koutu světa znalý doporučoval zrušit rezervaci autobusu a jet pomalou lodí neboli slow boatem po Mekongu, já to udělala. A připojila jsem se právě k Tanje, která měla stejný plán.
Večer jsme si došly koupit loděnky přímo k lodní společnosti. Ve městě je spousta cestovních agentur, které plavbu také zprostředkovávají a k přístavu vás i dovezou, ale připlatíte si o nějakých 60.000 kipů více.
Cestou zpět na guest house jsme se zastavily u jednoho z pouličních stánků a nad talířem nudlí začaly poznávat osobu, se kterou jsme si právě zamluvily pokoj a naplánovaly kus naší cesty. Tanja dokončila střední školu a začala pracovat. Na spořícím účtu měla našetřené peníze, o kterých si vždy myslela, že pokryjí náklady na kuchyň nebo sedačku do obýváku. Jednoho dne za ně však koupila jednosměrnou letenku do Asie. Co se mi na Tanje opravdu líbilo, bylo to, že v Dánsku měla přítele, kterého milovala a on, soudě podle několikahodinových nočních telefonátů, miloval ji. I na tu dálku ji v její cestě podporoval.
„Je to těžký. Chybí mi každý den. Já to ale chtěla udělat, protože, když ne teď, kdy jindy?“ usmála se Tanja. Tehdy jsem si uvědomila, že vztah není překážka. Pokud vás partner miluje, respektuje vaší cestu, ať vede kudykoli.
Dalšího dne ráno jsme spolu s dalšími cestovateli nasedli na slow boat. Čekala nás celodenní plavba do vesnice Pabang, kde strávíme noc a další den budeme pokračovat až do Luang Prabangu. Každý čas strávený na lodi pojal jinak. Někdo pozoroval ubíhající krajinu. Někdo si dával šlofíka. Někdo četl nebo psal. A někdo se družil a hojně využíval služeb lodního baru, který nabízel jedinou položku – vychlazené Beer Lao.
Já začala u kochání se okolím. Krajina kolem řeky se brzo začala zdvihat do vysokých hor a zákruty Mekongu se mezi nimi tiše vinuly. Tok je opravdu široký. Na břehu můžete zahlédnout malé vesničky, pro které je lodní doprava jediným spojením se světem.
Když se někdo potřebuje dopravit do jiné vesnice, jednoduše na slow boat mávne. Díky tomu máte možnost vidět obydlí vybudovaná pouze z přírodních materiálů, ohrady s chovnými zvířaty nebo bylinkové záhony.
V druhé půlce plavby jsem se vydala poznat osazenstvo lodi. Na více jak hodinu jsem naprosto propadla vyprávění jedné Češky, která v Asii cestovala již druhým měsícem. Asi nejvíce mě zaujal její pobyt v meditačním středisku v Myanmaru, který označila za velice náročný, ale obohacující.
Nad Mekongem zrovna zapadalo slunce, když jsme dopluli do Pabangu. Vydaly jsme se s Tanjou na misi s jedním jediným úkolem – najít co nejlevnější ubytování. Najednou se k nám připojila o něco starší dívka.
„Ahoj holky! Jestli hledáte ubytování, můžu bydlet s váma?“
„No jasně,“ usmála jsem se a přišlo mi to naprosto samozřejmé. Když cestujete, cizí lidé přestanou existovat a jsou tu pouze lidé. Lidé, kteří vám poradí cestu, řeknou vám něco zásadního, čímž dost možná změní váš život, pomůžou vám v nesnázích, a nebo k vám jen tak přijdou a zeptají se vás, jestli s vámi nemůžou bydlet.
Poté, co se nám podařilo najít levný pokojík kousek od přístavu, dvaceti osmi letá Němka, jejíž jméno je nadobro ztraceno v tom dni, začala usilovně nadzvedat matraci. Když jsem se zeptala na důvod jejího počínání, odpověděla, že se ujišťuje, jestli tam nejsou bed bugs. Protože jsem tou dobou paradoxně vůbec nevěděla, co to je a s poslední wifi jsem se rozloučila v Huay Xai, nechala jsem si tento nový, zjevně velmi důležitý pojem, vysvětlit. Z jejího popisu jsem usoudila, že bed bugs jsou nejspíš pijavice a po zbytek pobytu v Asii pátrala před každým ulehnutím do nové postele právě po nich. Kdyby tam bed bugs, neboli česky štěnice, opravdu byly, já bych si jich nevšimla, protože bych hledala živočicha, který se v postelích pravděpodobně ani nikdy nevyskytoval.
Druhý den jsme se opět nalodili a vypluli zdolat druhou polovinu cesty. Mekong se ještě ukrýval v ranní mlze a hned první zastávka na naší trase nám přinesla jeden smutný výjev ze života kolem řeky. Na loď tam kromě jednoho cestujícího čekalo ještě kolem dvaceti holčiček. Jakmile nás od břehu dělilo jen pár metrů, všechny k nám natáhly ruce plné náramků spletených z provázků.
„Buy! Buy! Buyyy!“ začaly sborově špitat prosebnými hlásky a smutně se na nás koukaly. Cítila jsem, že každého na lodi to přivedlo do rozpaků. Někdo klopil oči k zemi, někdo peněženku přece jen vytáhl. To se pak na něj ty malé holčičky sesypaly jako vosy na med a já přemýšlela, zda je lepší podpořit jednu z nich na úkor vyčítavých pohledů ostatních nebo jen přihlížet. Jeden náramek stál v přepočtu dvě koruny. Vše jsem zaznamenala nikoli jako raritu, ale abych poté, až budu o Laosu vyprávět, mohla ukázat, jak chudá oblast Mekongu je.
Zbytek plavby se nesl v duchu velkého očekávání. Krajina začala být snad ještě malebnější a čas se naopak táhl víc a víc. Ukrátil mi ho jeden Brit, který projížděl Asií na kole. Přesně taková vyprávění jsem vždy slýchala na cestovatelských přednáškách. A teď jsem tu měla jedno soukromé na podlaze slow boatu s plechovkou piva v ruce. Loď se najedou zastavila, a s ní i pomalé tempo posledních dvou dnů. Bylo na čase opět nabrat vítr do plachet.
2 comments
Nadhera
Děkuju!