Pokud se bavíme o věcných darech, někomu udělá k narozeninám radost oblečení a kosmetika, někomu elektronika a někomu prostě jen peníze v obálce. Pokud se jedná o mě, já si nejvíc cením zážitků. A co je nejlepším prostředníkem k zážitkům? Letenky! Takže pokud tohle, čte někdo, kdo mě chce obdarovat, už si dále nemusíte lámat hlavu.
A tak jsem během oslavy svých dvacátých narozenin objevila dvě letenky do Paříže spolu se zámkem. Okamžitě jsem jim dala jméno. Dvacet čtyři hodin v Paříži. O dva týdny později už jsme v brzkých ranních hodinách mířili na letiště a o dvě hodiny později vystupovali o dva tisíce kilometrů dále, uprostřed Francie. Na letecké dopravě mám ráda, že je schopná vás během chvíle přenést do naprosto jiného světa.
Šedivá obloha mě upřímně děsila, nicméně během cesty do centra přece jen vládu nad oblohou převzalo sluníčko přinášející z jihu poslední zbytky tepla. Byl to nádherný den, kdy studený větřík unášel podzimem zbarvené listy, a paprsky dodávaly světu o něco teplejší odstín. I když jsem v Paříži nikdy jindy nebyla, ohromně se mi k ní tohle počasí hodilo. Připomínala mi postarší dámu v elegantním kabátu, která měla hřejivý úsměv a voněla po pražených mandlích.
V metru jsme se zorientovali celkem rychle. To pařížské je od londýnského nebo newyorského celkem snadno pochopitelné. V jednom z vagónů uhánějících ke stanici Cité jsme vyjádřili vděk a upřímnou pýchu na pražské metro. Co u nás naopak postrádám, jsou umělci v metru. Mám ráda, když si jízdu můžu zkrátit poslechem nějakého hudebního nástroje, zpěvu či nejlépe obojího dohromady.
Brzy už nás vítala nejproslulejší pařížská katedrála Notre-Dame. Vzpomněla jsem si na příběh knihy Chrám matky boží v Paříži a na chvíli se v myšlenkách vrátila do dob, kdy se zde procházela krásná Esmeralda. Tento skvost gotické architektury jsme původně měli v plánu prozkoumat i zevnitř, odradila nás však dlouhá fronta. Najít konec řady nám zabralo dvě minuty, nechat si vnitřek katedrály ujít už jenom pár sekund.
Dále naše kroky vedly na proslulý most lásky Pont des Arts. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo pod zámky se prohýbající konstrukcí objevili obyčejný přechod přes řeku. Nejprve jsem to přikládala chybě v mapách. Po podrobnějším internetovém průzkumu se ukázalo, že tíha zámků předčila únosnost mostu, a tak se je město rozhodlo sundat. Jen doufám, že se následkem toho nerozpadly všechny ty páry, které se tam rozhodli zpečetit svou lásku.
Chvilku jsme postávali a zvažovali možnosti, které máme. Brzy se objevilo elegantní řešení. Když už lidé nemohli zámky věšet na most, ze kterého byla nyní sundaná mříž, začaly se malé skupinky zámků objevovat na lampách nad ním. Jeden člověk by tam tam sice nedosáhl, ale nepředpokládám, že by nějaký jedinec měl podobný nápad. V páru se jedná o celkem zábavnou záležitost, kdy slabší vleze silnějšímu za krk a zámek upevní. Na minutu jsme se tady staly atrakcí pro všechny kolemjdoucí.
Na druhém konci mostu se nachází Louvre. Vydali jsme se tím směrem, když naši pozornost upoutala skupinka lidí stojících v kroužku. Přidali jsme se k nim a spatřili muže, který v rychlosti až nadlidské posouval tři kalíšky. Pod jedním z nich byla malá kulička. Ostatní z ní nemohli spustit oči. Znamenala totiž peníze, které na ni vsadili. Papírové sto eurovky lítaly vzduchem a napjaté ticho střídaly rozzuřené či radostné výkřiky. Princip spočíval v tom, správně ukázat na kalíšek pod kterým je kulička, poté, co je muž důkladně proházel. Během míchání zúčastněným poskytl jakousi falešnou stopu, kdy jeden z kalíšků těsně před koncem nadzvedl a kuličku všem ukázala. Pod tím kalíškem nikdy nebyla.
Zdroj: https://blog.ricksteves.com/blog/2016/07/page/8/
A právě na tenhle kalíšek Kuba vsadil sto euro. Naší jedinou hotovost, za kterou jsme měli v plánu jít na hezkou večeři. Stalo se to hrozně rychle. V jedné chvíli jsme jen přihlížející. V té druhé vidím, jak ho muži vyzývají ke hře. Začínám protestovat. Intuice na mě křičí, ať ho zarazím. V tu chvíli mě jeden z mužů tlačí pryč od Kuby. Vyptává se mě na jméno, a kde žiju. Ze slušnosti odpovídám, a v tom mi dojde, že on je v tom s nimi. Snaží se jen upoutat mou pozornost.
„Nedávej jim to,“ vykřiknu naposledy, ale marně. Peníze už jsou v ruce jednoho z těch šejdířů. Nastává nekonečně dlouhý moment předtím, než vybraný kalíšek muž nadzvedne. Naivně zadoufám, že tam kulička přece jen bude. Není. Skupinka zlodějů předstírá zklamání. Začínám hlasitě protestovat a tělo se mi chvěje zlostí. Oni se však rozplynou jak pára nad hrncem a za chvíli po nich není ani stopy.
I když to nebyla moje chyba, a vlastně vůbec ničí, cítím rozhořčení a vztek na sebe samotnou. Měla jsem zasáhnout důrazněji, říkám si. Sto euro je však fuč a žádné zpětné plánování strategie nám je nevrátí. Procházela jsem Louvrem jak smyslu zbavená a oči se mi zalévaly slzami. Naše letenky však nedostaly svůj název dvacet čtyři hodin v Paříži jen tak pro nic za nic. Někde na cestě mezi Louvrem a Vítězným obloukem jsem se přiměla vyhnat tu bandu šejdířů z hlavy. Vstup na Vítězný oblouk je pro studenty zdarma a ještě k tomu je z něj krásný výhled. Sluníčko nám v tu chvíli dokonce dovolilo odhodit bundy.
Dále naše kroky vedly k proslulému kabaretu Moulin Rouge, který mě přenesl do světa nočního hýření, péřových šálů a flitrů, kde se zrodila láska mezi kurtizánou Satine a básníkem Christianem. Pokračovali jsme do čtvrti Montmartre, kde na mě dýchla bohémská minulost Paříže. Dozvuky jazzové hudby se nesly vzduchem, pouliční umělci se nerušeně věnovali své práci a malé domky střídaly Creperie. Celé této čtvrti vévodila katedrála Sacre Coeur.
V metru jsme potkali Čecha, který prý v té záhadné kalíškové hře prohrál čtyři sta euro. Prý si myslel, že to obrátí.
Následně stačilo už jen vystát dvouhodinovou frontu na Eiffellovu věž. Stálo to za to. Naskytla se nám možnost vidět Paříž jak v denním kabátku, tak i její noční košili. Nahoře mě sice v pohybu svazoval můj strach z výšek, čelila jsem mu však odvážně. Především na schodech jsem se zásadně nekoukala pod sebe a v nejvyšším bodě se držela minimálně metr od zábradlí.
Večer jsme zakončili lahví šampaňského přímo pod Eiffellovkou. Černošský obchodník si řekl o padesát euro za jednu lahev. Prý prvotřídní kvalita. Po minutovém rozhovoru jsme odcházeli se dvěma lahvemi za deset euro. Šampaňské mě brzy prohřálo v chladném večeru a já si snažila zapamatovat každý detail toho momentu. Blikající Eiffellovka. Listí snášející se ze stromů po každém poryvu větru. Šumění bublinek v mých ústech. Smích lidí okolo. Kouzlo města lásky.
Zbytek večera se v už tak romantickém duchu nenesl. Vrátili jsme se totiž na letiště a strávili jsme ho pokusy o spánek přímo na letištní podlaze. Jaké to královské lóže. Myslím si, že na letiště Charlese de Gaulla jen tak nezapomenu. A to v dobrém. Přesně takové nekomfortní situace dělají cestování ještě o něco vzrušujícím. Když je vám čtyřicet a máte děti na krku, těžko si se svým partnerem řeknete, pojď, dneska se vyspíme na letišti. Ve čtyřiceti si zaplatím hotel a budu vzpomínat, jak jsem ve dvaceti stopovala, jedla ve fastfoodech a spala na letištních podlahách.