Pár slov o mé rodině

Je na čase, abych napsala pár slov o mé nové australské rodině a představila Vám její členy. Jednoho psa, čtyři morčata a tři slepice z tohoto popisu vynechám, i když k nim všichni přistupujeme rovnocenně.

Jako první přichází na řadu Rachel. Mám k ní ze všech nejblíž. Je to člověk, který má podobné hodnoty a názory jako já. Už přes skype jsme dokázaly mluvit celé hodiny. Často vedeme dlouhé hovory o životě, štěstí, zdraví, lásce a všech těch duchaplných věcech, o kterých si ženský tak rády povídají. Pokud se v něčem neshodneme, z dlouhých hovorů se stávají dlouhé debaty. Z těch si, světe div se, odnáším i něco víc, než jen pocit, že toho druhého musím nutně přesvědčit o své pravdě. Rachel je bezmezně oddána Bohu, což nechápu, ale na druhou stranu to respektuju. Stejně tak silně miluje i svou rodinu a hudbu.

Brett je typickej pohodář, který má vždycky na všechno spoustu času. Nejčastější otázka, kterou mi pokládá, zní: „Nechceš pivo?“ Moc nemluví, ale střílí dobře mířené vtipy, ať už na lidi nebo dění kolem sebe. Brett je ten typ chlapa, kterého by měli v obchodech prodávat jako ideálního pomocníka do domácnosti. Cokoli se rozbije nebo porouchá, on to dá zase do kupy. Hraje australský fotbal a ještě radši kouká na zápasy v televizi. Není to takovej pánbíčkář jako Rachel. Podezřívám ho, že pravým Bohem je pro něj spíš hlavní hvězda melbournského ragby teamu Jarrad Waite.

Tenhle článek by v mých očích nebyl úplný, kdybych nepopsala, jak moc úžasní jsou Brett a Rachel pohromadě. Potkali se v kostele a dali se dohromady díky hudbě. Rachel hraje na klavír, housle a nádherně zpívá. Brett také umí zpívat. I když si raději brouká jen sám pro sebe. Jinak úžasně brnká na kytaru a hraje na bicí. Prý si navzájem dávali lekce. Společně se živí jako učitelé hudby a jejich dvoučlenná kapela často vystupuje na nejrůznějších společenských událostech. Když si myslí, že je nikdo nevidí, oba sedí v obývacím pokoji a hrají si pro radost. Je vidět, jakou vášeň pro hudbu oba sdílí a jak je to spojuje. Kromě hudby je však pojí i tihle raplíci, kteří přicházejí na řadu.

Nejstarší Jessica je rozený vůdce tříčlenné bandy rarášků, kterou mám na starost. Jako všechny malé/velké holky, i ona sní o kariéře zpěvačky a často ji vidím s hřebenem v ruce místo mikrofonu. Po Rachel zdědila krásný hlas, takže kdo ví – třeba ji za pár let z rádia doopravdy uslyším. Když sebere odvahu, přijde za mnou a vyptává se mě na kluky, líbání, randění anebo třeba na tanga – Gábi, ty je nosíš?  Je to malá zvídavá treperenda, která nevzdává svůj boj s rodiči o práva jako chodit ven s kamarády anebo zveřejňovat svá selfie na facebooku (to s našpulenými rudými rty bych jí zatrhla taky!).

Prostřední Josh má ve škole i v týmu australského fotbalu, ve kterém ho Brett zapáleně podporuje, přezdívku Barbie. Ne že by se mu tak ostatní vysmívali nebo se jednalo o jakýsi typ dětské ironie, je to jednoduše proto, že Josh je krasavec. Pro mě samozřejmě ne, ale pro holky v jeho věku zjevně ano. Každý týden chodí a pyšně mi oznamuje jméno své nové vyvolené. Stejně jako táta hraje na bicí, sbírá makety zbraní (bod pro mě!) a za spoustou plyšáků na posteli má schované marsmellowny, na které pravidelně tajně chodím.

Nejmladšího Jamese bych nenazvala jinak, než mým srdíčkem. Je úplně jiný než jeho dva starší sourozenci. Je citlivý, milující a vůbec ne temperamentní. Trochu mě vyděsil tím svým incidentem, poté co jsem mu věnovala pohádkovou knížku. O to rychleji si ke mně ale našel cestu. Nikdy jsem neviděla, aby pětileté dítě projevilo den poté takovou lítost nad tím, co provedlo, jako on. Byl to James, kdo mě poprvé požádal, abych ho před spaním objala nebo mu dala pusu. Rachel říká, že ho neplánovali, ale myslí si, že ho dostala jako dar od Boha, když ho žádala o soft heard with her children. S ním ani žádný jiný srdce mít nejde.