Před rokem touhle dobou jsem zažívala jedno z nejšedivějších období svého života. A nebylo to jen kvůli listopadovému počasí. Moje sny mi byly vzdálenější než kdy jindy. Dny připomínaly jeden velký kolotoč. Měla jsem práci, kterou jsem nesnášela a vztah, který ze mě vysával všechnu mou víru v sama sebe. Nebyla jsem šťastná. Lidi kolem mě chodili a říkali, že mám hlavu v obláčcích. Ať si zvyknu, že život je stereotyp, zodpovědnost, práce, povinnosti a ústupky. Každý den jsem si nepřála nic jiného, než najít v té šedi všedních dnů skulinku a uprchnout někam, kde mi bude dobře. Kde na mě lidi nebudou koukat divně, když řeknu, že nechci kariéru ani hypotéku na byt. A kde jsou zážitky, setkání a poznávání hodnotnější než značkový oblečení, elektronika nebo auta.
Nakonec jsem z toho kolotoče přece jen vystoupila a uvědomila si, že chci žít docela jinak. Chci dělat bláznivá a spontánní rozhodnutí. Chci se toulat po světě, aniž bych věděla, kde večer složím hlavu. Chci poznávat lidi a poslouchat jejich příběhy. Chci ochutnat všechno, co se dá strávit, aniž by vám hrozily nějaké střevní potíže. A jednou až budu mít tolik příběhů, že je nebudu stačit psát, usadit se v malém domečku se zahrádkou, kde budu pěstovat bylinky a ovoce.
Rozhodla jsem se žít na cestách. Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy ohledně svého života udělala. Jen těžko bych se v něčem našla víc. Jen těžko bych svůj život mohla milovat víc, než právě ve chvílích, kdy mi připomíná Dobrodružství Indiana Jonase místo donekonečna se opakující Ulice.
Miluju svobodu, jakou mi tohle rozhodnutí přineslo. Mým jediným majetkem je krosna, ve které mám vše, co potřebuji – a ano stačí to. Nejspíš nebudu vydělávat milióny, nezapíšu se do dějin nebo nevymyslím žádný převratný vynález, který nám všem usnadní život – od toho jsou tu jiní a já před nimi smekám.
Každý má svůj život ve svých rukou a neexistuje způsob, jak ho žít správně nebo špatně. Neexistuje žádný soud ani člověk, kterému by náležela moc hodnotit životy ostatních. Přesto nám společnost ze všech stran našeptává, kudy by se náš život měl ubírat. Učíme se matematické rovnice a chemické vzorečky, i když jim většina z nás nerozumí. Nakupujeme věci, které ani nepotřebujeme jen proto, že vypadají hezky. Od malička jsme vedeni k tomu, že čím líp si povedeme ve škole, tím se budeme později mít lépe. A tím větší hypotéku si pak budeme moci vzít.
Z celého srdce věřím, že podstata života je v něčem jiném. V něčem, co jsme v průběhu let nevymysleli, nevybudovali nebo nezavedli. Je v nás. A proto, pokud jste doopravdy šťastní ve své práci, dělejte ji dál. Pokud jste doopravdy šťastní ve škole, studujte ji dál. Pokud jste doopravdy šťastní tam, kde právě jste, zůstaňte. Ale pokud ne, nebojte se změny a nebojte se žít tak, jak doopravdy chcete. Špatně to nebude.
