Každý den je výjimečný a neopakovatelný. Každý den se dějí malé zázraky, za které bychom měli být vděční. A každý den je nedílnou součástí naší životní cesty. To, kým jsme a co právě prožíváme je výsledkem každé uplynulé vteřiny. Kdybychom z celku tvořícího náš život jen jeden jediný dílek vyndali, možná by náš směr zůstal stejný, možná by se obrátil o sto osmdesát stupňů.
Z tohoto důvodu nerada používám slovní spojení běžný den, nicméně stereotyp si vás po nějaké době najde všude a já v Austrálii jen nehledala koaly v korunách stromů a klokany hopkající kolem. Za pár týdnů se ke mně na mé první cestě přidala i slečna Rutina a dala mému životu řád.
Zvuk budíku mi pomaličku ukazuje cestu z říše snů do dalšího deštivého dne. Zima se plně ujala své vlády a mně se jen těžko opouští moje vyhřátá postel. Zachumlám se do teplého županu, protože v našem papírovém baráčku bývá po ránu pěkná kosa. Mám studený nos. Unaveně se sunu do kuchyně, kde nejprve připravím těsto na palačinky a pak se vrhnu na krabičkové obědy pro děti. Jessica má ráda mrkev, James zase okurku a Josh musí mít ve svém sendviči šunku. Chvíli mi trvalo, než jsem si zapamatovala celý seznam položek, který jim do krabičky můžu a nemůžu dát. Když jsem se spletla, dostalo se mi odpovědi v podobě netknutého obědu.
Jakmile se vůně palačinek rozline po domě, do kuchyně se šouravou chůzí začnou shromažďovat všichni členové Hookovic rodiny. Ovesná kaše rozhodně takový úspěch nemá. To pak musím kolikrát Jamese do kuchyně i donést, aby se byl ochotný nasnídat.
Po jídle, dětem pomůžu přichystat se do školy. Oblečení, zuby, boty a můžou vyrazit. Josh se za mnou občas tajně přikrade s nedokončeným úkolem a já mu rychle diktuju odpovědi. Do školy děti vozí Rachel a pro mě tak nastává jedna z nejoblíbenějších částí dne. Čas, kdy se mohu vrátit zpátky do postele. Ten pocit, když ráno rozespalý vstanete a pak se tam zase vrátíte, je k nezaplacení.
Když se kolem desáté až jedenácté proberu, nastávají mi další pracovní povinnosti od praní, přes vysávání až po mytí nádobí. Osobně si myslím, že to jak Rachel pochopila význam slova au-pair je totálně špatně. Občas si přijdu spíš jako hospodyňka. Na druhou stranu, pokud jsem dostatečně rychlá, mám spoustu volného času, což se o au-pairkách, které celý den hlídají děti, říct nedá.
Než přijdou děti ze školy, stihnu si kromě úklidu domácnosti zacvičit, dojít na procházku s Izzi nebo přečíst knížku. Poté, co mě ze čtení vytrhne zvuk rozrážejících se dveří a hlasitý povyk, je čas na odpolední směnu.
Děti mají po škole takzvaný screen time, což je čas, který mají určený k fascinovanému zírání do obrazovek počítačů, tabletů a chytrých telefonů. Mou nemilou povinností je odměřit přesně třicet minut a poté jim zařízení odebrat. Občas jsou do her tak zabraní, že je musím několikrát oslovit, než mě vůbec zaregistrují a já mám pocit, jakoby jim přístroje přirostli k tělu. Nejednou jsem si vysloužila zklamaný či rozzuřený pohled, jednou dokonce i útok.
V tu chvíli začíná druhý bojový úkol. Rozveselit tři rarášky, u kterých se nyní projevují klasické abstinenční příznaky závislosti a při představě, že své hrací konzole uvidí až za dvacet čtyři hodin i velmi hluboká deprese. Jedna věc ale zabere vždy. Hra Night tiggy je ten nejlepší dětský terapeut na světě. Spočívá v tom, že si přes oči uvážu pásku, motám se kolem dokola a padám ve snaze chytit jednoho z těch tří. Poslouchám každé sebemenší šustnutí a snažím se přitom nezdevastovat všechny drobné dekorace obývacího pokoje. Když je pronásledovaný až moc pomalý, schválně zakopnu a dám mu tak náskok. Jedná se totiž o Jamese, který prohry snáší velice špatně a já raději skončím na zemi než s tureckým řevem.
Když Rachel a Bred nejsou doma, pustím na plné pecky electro house a společně s dětmi se zmítáme v divokém tanci. To pak dočista zapomenu, že je mi osmnáct a dělám jeden psí kus za druhým. Jednu písničku měly děti obzvláště rády. Pokaždé jsem ji pustila na závěr každého našeho malého Tomorrowlandu.
„Si super, Gábi! Hlavně se mi líbí, že nám pouštíš sprostý písničky. To by rodiče neudělali,“ sdělil mi jednou Josh poté, co skladba dohrála. S rukama na hlavě jsem si četla text o sexu a zbraních na internetu a v hloubi duše doufala, že si ten refrén Jessica, která tak ráda zpívá, nezačne pobrukovat před hluboce věřící Rachel.
Příprava večeře většinou také spadá pod mou taktovku. Většinou se podávají moje legendární lasaně, které jsem na základě sledování Garfielda přivedla k dokonalosti.
Po jídle přichází na řadu klasické večerní rituály jako sprcha (k mému zděšení a nepochopení jednou za dva dny), čištění zubů (každý den – díky zoubková vílo!) a zahánění dětí do postele. Jessice už se dostalo té pocty, že si o svém odchodu do postele může rozhodnout sama, Joshe stačí jen upozornit, ale malého Jamese musím vždy uložit.
Někdy mu čtu pohádky, někdy si s ním jen povídám. On mi pak pokaždé řekne give me a hug a já toho maličkého broučka svírám v náručí a uvědomuju si, jak moc mi děti přirostly k srdci.