V brzkých ranních hodinách jsme nastoupili na autobus směrem k Sigiriyi. Obrnili jsme se spoustou trpělivosti a Kuba i kapesním větráčkem, který mu usnadňoval parné chvilky během zastávek. Sedačky, na kterých jsme seděli, byly sice určeny pro tři osoby, my se na ně vešli jen tak tak dva. Autobus za chvíli pojal třikrát více osob, než schvalují silniční předpisy a divoká jízda mohla začít.
Na jedné zastávce kromě pouličních prodejců kukuřice, oříšků a různých pochutin na špejli, nastoupil i místní umělec. Stoupl si vedle řidiče a nastalo více jak půl hodinové utrpení pro naše ušní bubínky. Řev motorů jeho pronikavý hlas bohužel nepřezvučil a něco jako čistý tón tenhle pěvec očividně neuznával. Jeho hlas se pohyboval ve falešných výšinách, přivádějících většinu jeho obecenstva k bodu varu. Po svém výkonu hodném Zlaté maliny se samozřejmě nezapomněl přihlásit o svou odměnu.
Vystoupili jsme na zastávce Imanulawa, zvládli nepodlehnout dorážení hned několika tuk-tukářů a počkali na autobus, který nás zavezl přímo k areálu. Sygiriyu neboli v překladu Lví skálu v krajině opravdu nepřehlédnete. Ze země se zdvihá v téměř devadesáti stupňovém odklonu a tyčí se do výšky dvě stě metrů. V rovinách, které ji obklopují, vypadá opravdu majestátně. Je zařazena na seznam UNESCO a také na seznam památek, za které se srílanská vláda rozhodla vybírat majlant. Za vstup zaplatíte 30USD.
Jak asi všichni víte (nebo taky ne), nesoustředím své cestopisy na historii a fakta. Osud tohoto místa mě však zaujal a proto jsem se rozhodla pro malou dějepisnou vložku. Poté, co král Kashyapa nechal zazdít svého vlastního otce, pokusil se zavraždit i svého bratra Moggalana. Tomu se však podařilo uprchnout do Indie s příslibem pomsty. Ten Kashyapu nenechal spát, a tak se rozhodl přesunout celý královský dvůr právě na vrchol Sigiriyi a učinit z ní hlavní město Srí Lanky. V době rozkvětu zde byly zbudovány paláce, opevnění ba dokonce i systém vodních nádrží. I přesto se Moggalanovi pevnost podařilo dobít, následkem čehož jeho bratr spáchal sebevraždu. Myslím, že místa mají vzpomínky stejně jako lidé a tohle bylo přímo propředeno příběhy.
Po průzkumu rozlehlých zahrad jsme začali zdolávat schody klikatící se na vrchol skály. Stoupání je vzhledem k teplotě vzduchu trochu náročnější, ale nemělo by nikomu dělat velký problém. Na závěr přichází úzké točité schodiště, které vás zavede přímo k jedné z nejzajímavějších částí Sigiriyi. Je jím skalní převis, který se pyšní freskami dávných krásek, jež obývaly toto místo. Teorií o jejich původu je hned několik a rozchází se do opravdu rozdílných směrů. Jeden vede k pohádkovým nynfám a vílám, druhý ke konkubínám. Do půli svlečená těla s velkými vnadami jsou mírným náznakem toho, které s teorií je populárnější.
Na vrcholu se nám naskytl nádherný pohled do okolní krajiny. Zalesněná rovina čítající jednu vodní plochu se táhla dokud nenarazila na úpatí na obzoru se zdvihajících hor. Na pravé straně se tyčila stolová hora Pidurangala Rock, na kterou lidé chodí, když chtějí Sigiriyu vidět z jiného úhlu a ušetřit částku, za kterou tu dokážete přežít dva dny.
Pozůstatky paláce a hradeb, malá jezírka, cestičky a desítky zákoutí jsme prozkoumávali značnou část odpoledne. Slunce se brzy přehouplo na druhou stranu oblohy a my se vypravili směrem dolů. Vzali jsme to tentokrát jinou cestou, kterou okupovaly všetečné opice.
Jedna z nich se nám rozhodla předvést míru své vynalézavosti, hupla na vodní nádrž, otočila kohoutkem a napila se. Její počínání bych ocenila daleko více, kdyby po sobě kohoutek uměla i zavřít. Kuba na jednoho z členů jejich tlupy cákl ze srandy vodu. Odpovědí mu byl útok. Před očima mi začalo blikat varovné světýlko oznamující nepřítomnost očkování proti vzteklině a my rychle zařadili zpátečku.
Prošli jsme dosud neprobádanou částí zahrad a začali se stáčet směrem k příjezdové cestě, po níž jsme se vypravili směrem k hlavní silnici. Když jsme za sebou uslyšeli drncat autobus, jen jsme zkušeně mávli na řidiče. Ten zpomalil na rychlost chůze a my naskočili. Druhý autobus nás dovezl zpět do Pollonaruwy již za soumraku a nás čekala další skvělá večeře od naší domácí. Jak od srílanské maminky!
