Cesta není jen procházka růžovou zahradou, kde narazíte na samé laskavé, ochotné lidi, a vše vychází podle plánu. Občas musíte škobrtnout a zdolat pár strmých skal bičovaných neúprosným deštěm. Abyste si pak slunečních paprsků vážili o to víc. Abyste vaší osobnosti dali prostor k růstu. Při cestování nepoznáváte jen novou zemi, ale i sami sebe v různých situacích. A pomalu zjistíte, že při těch krizových je místo paniky daleko lepším společníkem klid. Nic není tak hrozné, jak se na začátku zdá.
Dalšího dne jsme se s Kubou vypravili na vyhlídku Lipton’s Seat poblíž města Haputale, kterou jsem do našeho harmonogramu přidala na poslední chvíli. Cesta se po hodině začala prudce zvedat a my se ocitli v další čajové pohádce. Sametové zelené koberce se rozpínaly, kam jen oko dohlédlo. Přišlo mi, že každý den nacházíme dokonalejší plantáže.
Sběračky čaje zahalené do svých barevných šátků se na nás mile usmívaly a nerušeně pokračovaly v rytmu své každodenní rutiny. Google mapy nám v plné parádě předvedly svou prozíravost, když nás z asfaltové silnice zavedly na prašnou stezku. Do cíle však zbývaly pouze dva kilometry a my se po chvilce nejistoty opět napojili na rovnou silnici.
Po zaplacení symbolického vstupného jsme zamířili k nejvyššímu bodu okolní krajiny. Vyhlídka Lipton’s seat pojmenována po známém čajovém magnátu Thomasu Liptonovi se nachází 1431 metrů nad mořem a nabízí tři sta šedesáti stupňový výhled do okolní krajiny. V horách se ale drží mlha, která nám rozhled skrouhla o dobrých sto devadesát stupňů. Ty ale bohatě stačily a já měla pocit, že víc krásy by mé oči stejně nebyly schopné pobrat.
Cestou zpět jsme opět svou důvěru vložili do rukou Google map. Rozhodli jsme se absolvovat klikatící se cestu z druhé strany hory a udělat si tak dnešní výlet o něco pestřejší. To jsme ale netušili, jak pestrý nám to naše navigace udělá. Po deseti minutách asfaltka opět přešla v prašnou cestu. Z předešlé zkušenosti jsme usoudili, že je to jen další nedodělaný úsek a vesele pokračovali dál. Než jsme se však stačili nadát, cesta už nebyla jen prašná, ale i kamenitá. Mezi ostrými šutry zely široké mezery. Nevím, za jakým účelem je stavitel této stezky takto rozmístil, k usnadnění jízdy to ale rozhodně nebylo.
Otázku, zda se máme vrátit jsme za několik drncavých metrů rozsekli volbou pokračovat v naději na lepší podmínky vozovky. Přece to takhle nemůže být až dolů, říkali jsme si. Brzy však i náš telefon ztratil signál a my zůstali odkázáni pouze na náš odhad a intuici. Některé úseky se prudce svažovaly a kameny na nich byly tak ostré, že jsem raději šla vedle skútru a s obavami poslouchala jeho skuhrání.
“Jestli ten skútr dovezeme do tý půjčovny v pořádku, tak to bude zázrak,” povzdechla jsem si.
Po hodině se před námi objevila vesnice. Její obyvatelé na nás koukali, jak na návštěvníky z jiné planety a po pár nesmělých chvilkách, kdy se schovávali ve svých chatrných obydlích vylezli ven a začali nám zvesela mávat. Než jsme celou vesnici projeli, nabyli jsme takové popularity, že nás šel vyprovodit hlouček dětí.
Kousek za vesnicí jsme narazili na traktůrek, jež zdolávání stezky zvládal s naprostým přehledem. Vozíček za ním byl naložen celou posádkou místních dělníků. Nebyla bych vůbec překvapená, kdyby se jednalo o prostředek zdejší hromadné dopravy. Všichni si nás překvapeně prohlíželi a my se za pomoci pantomimy začali vyptávat na asfaltovou cestu. Nevím, zda to bylo tím, že jsme jedoucí auto po hladké vozovce předváděli špatně nebo tihle muži asfaltku v životě neviděli, každopádně se nám dostalo neutrální odpovědi v podobě mlčení. Jen si to představte. Žijete ve vesničce, kam noha turisty nikdy nevstoupila a najednou sem zavítají rovnou dva, kteří nepřijeli na traktoru ale na srandovním vozítku, které vypadá, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout.
Stezka se po dalších pár kilometrech proměnila. Stala se ještě krkolomnější a za demotivující považuji i to, že ke zdolání deseti výškových metrů jsme museli ujet nejméně půl kilometru k zatáčce, stočit se na opačnou stranu a dalšího půl kilometru nazpátek. Sice se už prudce nesvažovala, ale krajinou se táhla jako nepovedený žert. Zdejší obyvatelé by se dali označit za mistry v komplikacích.
Minuli jsme další osadu, které vypadala celkem opuštěně, až na skupinu dětí zavěšených ve větvích nízkého stromu. Zamávala jsem jim a oni mi to nejistě oplatili. Vytáhla jsem pár lízátek, které jsem našla na dně batohu. Děti si je vzaly a koutky se jim roztáhly v úsměvu. Přemýšlela jsem, jestli jsou to jejich první lízátka v životě.
O pár serpentin dále proběhla ostrá hádka. Po dvou hodinách nebyla v dohlednu žádná záchrana a my se s Kubou lišili ve spoustě věcech, včetně řešení takovýchto situací. Následovalo ticho. Četnost vesnic však přibývala a my po další hodině úmorného kodrcání konečně vjeli na asfaltovou silnici! Nejen jízda, ale i usmíření šlo už poté hladce.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili u Diyaluma Falls a Ravana Falls. Mohutné horské vodopády jsou pěkným zpestřením a i osvěžením, pokud jste dostatečně otužilí.
V Elle nás pak čekala poslední zastávka toho dne – Nine Arch Bridge. Tento železniční most je skvělou ukázkou koloniální éry, kdy zde Britové budovali železnice ve velkém. Most je dodneška používaný a dostanete se k němu po desetiminutovém sestupu. Zajímavostí je, že při stavbě tohoto mostu nebyl použit žádný kov či ocel.
Ella se s námi rozloučila posledním západem slunce. Zachtělo se mi vypustit harmonogram, zůstat tu dalších pár dní nebo i týdnů a jen se toulat a ztrácet v horách a čajových plantážích. Tři dny jsou v up-country Srí Lanky zoufale málo, a pokud mohu doporučit, zůstaňte minimálně týden. Nejedna hlava přikývne, když napíšu, že se jedná o nejkrásnější část Slzy Indického oceánu.