V autobusu do Kepu jsem potkala dva Nory, kteří mě znali. Z té tour de bar party na Koh Rongu samozřejmě. Podle mě už navždy budu v Kambodži potkávat lidi, kteří mě znají právě odtamtud, a já budu vysvětlovat svou neúplnou paměť z té noci s ruměncem na tváři.
Opět jsem nevěděla, kde tu noc složím hlavu, ale autobusem se brzy rozšířila zpráva, že hostel Hide Tide je tím nejlepším hostelem na světě. Zdrojem byli tři Britové, kteří tam podle jejich slov přijeli na tři dny a už zůstávají třetím měsícem.
Po půldenní cestě jsem si s Nory zašla na pozdní oběd a vydala se ten úžasňákov objevit. Schovával se v houští přímo u řeky. Otevřený výhled na ni nahrazoval celou jednu stěnu klubovny. Okolo baru tvořily houpací sítě a lazy bagy dokonalou zašívárnu. Když jsem tu potkala i Louise z Quebecu, cítila jsem se skoro jako doma.
Ve městě jsem si ten večer půjčila skútr na celou dobu svého pobytu, a poté se toulala ulicemi, abych našla společníka na večeři. Aby nedošlo k nedorozumění – neproducírovala jsem se tam s cílem někoho čapnout a násilně ho dotáhnout do rychlého občerstvení, abych se ten večer necítila osaměle. Jen jsem toužila po dalších setkáních a zajímavých příbězích. Nakonec jsem natrefila na Izraelce, který mi takových povyprávěl mnoho.
Díky špuntům do uší jsem prospala noční techno party, ráno vstala v osm a sedla na skútr. Vlasy mi vlály v teplém vánku a asfaltka následovaná prašnou cestou se vinula malebnou krajinou. Vyrazila jsem na pepřovou plantáž La Plantation blízko městečka Kampot, kterou založil francouzský pár. Pepř se odsud vyváží do celého světa a společnost z výdělků podporuje místní školy a vesnice. Celý den jsou zde pro návštěvníky pořádány prohlídky zdarma nebo placené aktivity jako projížďka ve vozíku taženém buvoly, kurzy vaření s místními produkty a tak dále.
V rámci prohlídky jsme měli možnost vidět, jak se kromě pepře pěstuje i ananas, papája, chilli papričky nebo kurkuma. Následně nastala ochutnávka různých druhů pepře. Doteď se divím, že mi po ní nevyskákaly pupínky po celém obličeji.
Seznámila jsem se s Australanem Thomasem. Sympatickým šedesátník svými historkami bavil celou skupinu. Když jsem se zmínila o tom, že mám poté zamířeno na krabí trh do Kampotu, bez váhání mi nabídl společnost. Na skútru jsem tak následovala jeho tuktuk a on ani přes všechny silniční výmoly neustál ve vyprávění vtípků doprovázených srdečným zubením se.
Trh byl opravdu velmi rušný a doslova zavalený všemi známými i neznámými potravinami. Směsice vůní nenechala můj žaludek dlouho klidným. Když mi s prvním škrundnutím taktně oznámil, co bych měla v příštích pár minutách udělat, začala jsem se rozhlížet po stánku s kraby, kterými je Kampot proslulý. Thomas mi pomohl vyjednat cenu a já si je koupila ještě živé. Poté jsem zamířila k venkovní kuchyni, kde mi je připravili. Kuchařka se s ničím nepárala. Nůžkami kraby přestřihla vejpůl a naházela je na rozpálenou pánev.
Za chvíli už jsem bojovala s krunýři a klepety. Pokud jste v Kampotu na více dní, měli byste si na pojídání krabů vyhradit celý jeden den. Než se dostanete k masu, musíte nejdříve překonat zákeřné obrnění. Pokud jste zvyklí jíst rychle, kraba si opravdu vychutnáte. Z normální několikaminutové délky mého oběda se totiž staly dvě hodiny. Thomas mé počínání celou dobu komentoval a já se jen culila s boulemi za ušima.
Dřív než jsem spolkla poslední sousto, přišel zcela jiný problém než dilema ohledně dezertu. Rozhlížela jsem se po ceduli WC jako po své jediné spáse, ale nikde nic. V zoufalosti jsem se zeptala Thomase, jestli o nějakém takovém místě neví. On jen pokrčil rameny:
„To nevím, ale můžeš si klidně zajít do mýho hotelu.“ Mýho hotelu? V tu chvíli jsem neměla čas na zbytečné otázky. Až když jsem se později procházela upravenými zahradami mezi velice luxusně vzhlížejícími bungalovy, dozvěděla jsem se, že mám co dočinění s australským miliardářem. A já před ním loupala kraba rukama a stěžovala si při tom, že kvůli dolaru je zde všechno dražší. Naprosto mě nadchlo, že v jeho chování byste nenalezli ani stopu nadřazenosti, namyšlenosti nebo majetnického přístupu k čemukoli. Thomas byl veselý chlapík, který měl více vrásek od úsměvu než od stáří.
„Až budeš zase projíždět na skútru tímhle krajem, zastav se tu,“ usmál se na mě, když jsme se loučili a já se vydala do Národního parku Bokor. Celou stezku, která jím vedla, jsem absolvovala na skútru. Velké balvany rozmístěné tak nešikovně, že se mé hýždě většinu cesty jen naklepávaly, představovaly jeden rušivý element v jinak krásné oáze zeleně, mohutných starých stromů a ptačího zpěvu.
Krásný den.
2 comments
Úžasné :O
Děkuju!