Objímala jsem ani ne desetikilový batůžek, svého jediného parťáka na příštích šest týdnů. Máma seděla vedle mě. Navzájem jsme se na sebe usmívaly a snažily se o uvolněnou konverzaci, i když z nás nervozita přímo sršela. Jen nevím, z které z nás víc.
Sólo cestovatele jsem vždy obdivovala. Považovala jsem je za odvážné a samostatné jedince, kteří nezávislosti dávají větší rozměr. Byla jen otázka času, kdy se i já vypravím na svou první sólo cestu. Představovala jsem si tu neomezenou svobodu rozhodnutí a nekončící dobrodružství.
V tu chvíli mě k tomu vedly docela jiné důvody. Měla jsem pocit, že to musím udělat. Pro sebe a pro to, jakým člověkem chci v budoucnu být.
„V půlce zkouškového pojedu sama do Asie,“ sdělila jsem rodičům před mnoha týdny jednoho sychravého listopadového večera.
„Prosimtě, co zas vymýšlíš? Neboj, to tě za chvíli přejde,“ ujistila mě mamka. Nepřešlo. O dva měsíce později jsem po celých dnech proležených v učení dokončila poslední zkoušku. Večer jsem si zabalila pár kousků oblečení, repelent a žabky a jsme zpátky na letišti.
O pár minut později dorazil i táta. Ten si nikdy nad ničím neláme hlavu a všechny mé psí kusy minulých let i současná bláznivá rozhodnutí přechází s naprostým klidem. Místo optání se na mé zdraví a ujišťování se, že je všechno v pořádku, se mě občas zeptá, jestli už se těším na jeho pivo, které začal v létě vařit.
„Používej rozum,“ řekl mi, když mě objímal na rozloučenou a já to ocenila daleko víc, než všechny ty máminy instrukce o užívání léků na průjem. Byla to ta nejlepší rada, jakou mi mohl dát. Ukrývala se v ní láska, starost a důvěra. Vlastně je to všechno, co potřebujete při cestování dělat, abyste se vrátili živý a beze ztrát.
Než mě pohltil letištní shon, naposledy jsem rodičům zamávala. Let do Benátek netrval ani hodinu. Nervozitu, která se mi usídlila v břiše, jsem se pokoušela vyhnat písničkami. Letadlo dosedlo a mě přivítal déšť, který ještě zesilovaly poryvy větru.
Podle instrukcí na internetu jsem našla autobusovou zastávku a posléze i vlak, který mě dopravil do Mestre. Pokud se snažíte rozpočet vaší cesty držet spíše níže, je Mestre tím správným místem, kde hledat ubytování. Nachází se těsně před Benátkami a každých pár minut odtamtud jezdí vlak, který tyto dvě místa spojuje.
Já za hostel dala v přepočtu dvě stovky. První hostel v mém životě. Zarezervovala jsem si pokoj pro čtyři. Moje představy byly jasné – jakmile do něj vkročím, uskupí se kolem mě hlouček nezávislých světaznalých cestovatelů. Všichni mi začnou vyprávět své příběhy z cest a budou uznale kývat nad těmi mými. Prohlídku Benátek ani nebudu muset večer plánovat, protože se připojím k pohlednému osamělému poutníkovi, který mě vezme na romantickou projížďku gondolou.
Realita se samozřejmě lišila naprosto ve všem, co jsem si během hledání hostelu vysnila. Na recepci mi mladý Ital dal povlečení a já se plná očekávání vypravila do čtvrtého patra. Při otevírání dveří jsem si důsledkem svého nadšení musela dávat pozor, abych do pokoje nevtrhla jako velká voda a nevyděsila tak své budoucí přátele i toho osamělého poutníka. Situaci za mě nakonec vyřešil puch zpocených nohou, který se na mě z pokoje vyvalil a naprosto mě paralyzoval.
Na posteli seděl postarší černoch. Před sebou měl rozloženo tisíce korálků a šňůrek, ze kterých vyráběl náramky. Po celém pokoji vyselo na ramínkách oblečení a povlečení, jež zdobil spiderman, prozrazovalo, že tam jen na jednu noc nebude. Přišla jsem si, jako bych právě vkročila do jeho skromného bytu. Rozhodně nejsem rasista (mám spoustu černošských kamarádů), jen ten výjev mě trochu vyděsil.
„Mami, mami! Tak už jsem na hostelu. Akorát na pokoji je se mnou jen jeden černoch,“ svěřila jsem se mámě v naději na uklidnění. Uznávám, že volat ani ne po dvou hodinách cesty není úplně hrdinské, zvlášť když se jedná o novinku, která opět vyděsila víc ji než mě.
„Tak se rychle sbal a uteč!“ vykřikla máma a vsadím se, že v tu chvíli začala mobilizovat i tátu. Ukončila jsem telefonát se slibem, že se okamžitě přesunu do jiného pokoje a udělala pravý opak. Abdoul byl ze Senegalu. Procestoval celou Evropu a nyní se živil jako pouliční prodavač šperků. Vyprávěl mi o jeho nelehké profesi, o důvodech, jež ho přiměly opustit Afriku nebo jak do své rodné vlasti jednou za pár let jede navštívit rodinu. Vždy jezdí autem. Cesta trvá několik dní a on při jedné takové nabral stopařku. Zamilovali se do sebe někde mezi Francií a Španělskem.
Po více jak tříhodinovém rozhovoru jsem ulehala do postele s úsměvem na tváři. Přesně tohle jsem od cestování a spaní na hostelech čekala. Příběhy. Mé představy byly poněkud povrchní a tohle setkání zahájilo nádhernou cestu, kterou jsem měla před sebou. Tak se připravte. Bude to spousta kilometrů napříč dvěma kontinenty, čtyřmi zeměmi a příběhů. Těch hlavně.
