Jakmile jsem se rozhodla, že na své cestě po Asii navštívím Laos, začala jsem v on-line říši pátrat po místech, která nesmím minout. Gibbon Experience bylo jedno z nich. Jedná se o výpravu kombinovanou se zip-liny. Po půldenním pochodu laoskou džunglí pak strávíte noc v jednom ze tří přístřeší postavených v korunách stromů čtyřicet metrů nad zemí. Máte přitom možnost spatřit Gibony ve volné přírodě a proniknout do tajů tamější džungle. Účel tohoto projektu není jen turistický. Velká část výdělku jde na ochranu laoských lesů. Vznik tohoto projektu zapříčinila láska Američana k jedné laoské dívce.
Jakmile jsem uviděla útulný baráček obklopený vší tou zelení na fotkách, mé srdce poposkočilo radostí a nutnost zúčastnit se jedné takové výpravy se zařadila mezi primární potřeby, bez kterých mou cestu nelze dokončit se stoprocentní úspěšností.
Po prozkoumání webových stránek mě sice nemálo vyděsila cena, která je na asijské poměry velmi vysoká. Nicméně má povaha dobrodruha větřila nezapomenutelný zážitek, a do těch se vždy vyplatí investovat. Ze tří variant Express, Clasic a Waterfall jsem z finančních i časových důvodů vybrala dvoudenní Express. I když bych v baráčku zůstala klidně i celé týdny, jedna noc v něm strávená je naprosto dostačující.
Výlet jsem si předem zarezervovala a zaplatila platební kartou v eurech. Ukázalo se, že to byla chyba, která mě stála několik desítek eur navíc. Když platíte přímo v kanceláři pořádající organizace v kipech, cena je o 30 euro levnější. Co víc? Můžete smlouvat! V naší skupině skoro nikdo, kdo s rezervací počkal až na místo, neplatil plnou cenu.
V osm hodin ráno nás před kanceláří Gibbon Experience v městečku Huay Xai vyzvedly terénní džípy. Sešla se úžasná parta čítající dvě Holanďanky, Dánku, Angličana, Francouzku, Belgičana, dva Američany, dvě Izraelky a pár veselých laoských průvodců. Po hodinové jízdě nás džípy opustily a dále jsme se museli spoléhat už jen na své nohy. Trek započal v malé vesničce, kde byla obydlí postavena pouze ze spletených rákosů.
Čekal nás první zkušební zip-line o délce deseti metrů, na němž nám bylo vše vysvětleno. Následoval dvouhodinový pochod, během kterého probíhalo seznamování. S každým jsem prohodila pár slov a pak se od skupinky, která začala vášnivě debatovat o politice, připojila k vyprávění cestovatelských historek, které mě nikdy nepřestanou bavit.
Jakmile jsme zdolali několik desítek výškových metrů, přišel první zip-line. Nervózně jsem sledovala počínání svých kolegů a dokola si v hlavě opakovala postup. Jakmile se moje chodidla odlepila od země a objevil se pod nimi ubíhající les, nervozitu okamžitě nahradil pocit neskutečné volnosti. Pokud tedy nepočítám svá stehna, která se těsnila v jištění. Svištěla jsem vzduchem rychlostí ptáků a s každým dalším zip-linem tomu pocitu propadala čím dál tím více.
Nabrat dostačující rychlost nebylo důležité pouze pro osvobozující pocit, ale také proto, abyste dojeli až do konce. Lehčí jedinci se totiž pravidelně zastavovali dobrých dvacet metrů před cílem. Věřte mi, že ručkování poté vypadá lehce, ale žádná sranda to není. Vysílené dobrodruhy kolikrát průvodci přitahovali dlouhými tyčemi.
Závěrečné lano vedlo do stromového království rozkládajícího se ve třech podlažích.
V prvním byla kromě „příjezdové“ místnosti i koupelna a záchod – já vím, ten luxus je neuvěřitelný. Schodiště poté vedlo do kuchyně a jídelny, která sloužila i jako společenské prostranství.
V posledním patře se nacházely ložnice. Stěny všude nahrazovaly spletité větve.
Dala jsem si osvěžující sprchu, jejíž kulisy se zdály neuvěřitelné. Po večeři jsme společně s ostatními ještě dlouho hráli karty a poznávali lidi, se kterými sdílíme tu nádhernou chvíli. Ticho, které narušovaly pouze zvuky noční džungle. Místo, kam nedosáhl shon moderního světa ani žádný mobilní operátor. A náhodu, která nás všechny svedla dohromady a vytvořila kouzelný večer.
Aktivnější jedinci se poté společně s průvodci pustili do hry na schovávanou, zatímco náš debatní kroužek se snažil přijít na kloub opravdové záhadě. Po celém širém okolí se rozléhalo všemi známé iphoňácké vyzvánění. Po chvíli zmatku, kdy jsme se navzájem ujišťovali, že náš telefon rozhodně signál nevypátral, se ukázalo, že tvůrci vyzvánění se zřejmě inspirovali přímo u matky přírody. Když byla záhada dne vyřešena, mohlo se jít spát. Pečlivě jsem svou moskytiéru zastrkala pod matraci motivována vyprávěním průvodců o abnormálně velkém hmyzu. V noci mě však překvapilo něco docela jiného.
Bouře nejprve začala mírným bubnováním kapek o střechu. Po sérii hromů a blesků, jež křižovaly oblohu, déšť zesílil. Z vánku se stal vítr – takový co láme stromy. Moskytiéra v něm nezadržitelně vlála. Prastarý kmen stromu vrzal. Schoulila jsem se pod dekou a zavřela jsem oči. Přišla jsem si jako na tom nejbezpečnějším místě na světě. Jako malá jsem měla pár prken, co tátovi zbyly ze stavby. Pokoušela jsem se z nich postavit domek na stromě. Takový, kam bych se vešla jenom já spolu se svými poklady a sladkostmi. Vždycky se ale rozpadl.
O pár let jsem se v jednom takovém probudila. Odolal i silné bouři. Zrovna svítalo a já pozorovala první ranní paprsky, jež si ke mně našli cestu skrz listoví. Místo ranní rozcvičky jsme se vydali sjet pár zip-linů. Čekal nás nejdelší z nich, jež dosahoval výšky dvě stě metrů. Rozeběhla jsem se a měla pocit jako bych v tu chvíli roztáhla křídla. Ze zalesněných kopců pode mnou se vypařovala oblaka mlhy. Slunce jim dávalo zlatavý nádech. Do obličeje mi proudil čerstvý vzduch a já se v roznožce překlopila hlavou dolů. Z hrudi se mi vydral euforický výkřik. Mysl jsem měla čistou – bez jediné myšlenky.
Po návratu do domku na nás čekala snídaně a nastal čas opět se vypravit vstříc civilizaci.
Nejraději bych tehdy zůstala a dala si nejméně měsíční detox od veškerých vymožeností 21. století. Protože tam, kde nejsou, je nahradí něco daleko silnějšího a přirozenějšího. Propojení s přírodou, kouzlo večerů, kde by televize byla jen rušivým elementem a postupný návrat k bezstarostnosti, která je pro nás přirozená, avšak občas tak moc vzdálená.
