Chang Mai byl pouhou zastávkou na jednu noc. Ráno jsme naskočili na jeepney mířící do města Chom Thong, které leží blízko národního parku Doi Inthanon. Sdíleli jsme ho pouze se dvěmi Francouzkami, které nás inspirovaly ke změně plánu. Místo hledání guest housu a každodenního dojíždění za krásami tohoto parku jsme se rozhodli v něm kempovat.
Můj záměr dopravit se z Chom Thong do Doi Inthanonu na skútrech měl jen jeden háček. Neumím řídit skútr. A tak jsem podstatnou část cesty strávila pozorováním tutoriálů na youtube a pouštěním imaginární spojky ve vzduchu. Půjčovna s přijatelnými cenami se nám po příjezdu podařila najít okamžitě. Jak to tak v asijských zemích bývá, její majitel si od nás vzal zálohu v podobě pasů a já poprvé usedla za řídítka.
„Už si někdy řídila skútr?“ zeptal se mě.
„Samozřejmě! Doma skútr řídím každý den,“ dušovala jsem se a přitom nervózně zírala na palubní desku před sebou. Z hlavy se mi najednou vypařily všechny poctivě nastudované postupy, jak zvládnout svou první jízdu na skútru stejně bravurně jako ostřílený pirát silnic. Majitel si povzdechl a přistoupil ke mně.
„Takhle ten skútr nastartuješ. Tady je spojka, plyn a brzda. Spojku pouštěj pomalu, dost citlivě reaguje,“ začal mi vysvětlovat.
„V Česku máme trochu jiný skútry,“ zavtipkovala jsem a udělala přesně to, co mi před chvílí popsal. Co já vnímala jako pomalé pouštění spojky, bylo pro skútr zřejmě extrémně rychlé. V jednom okamžiku jsem se culila na majitele, v tom druhém prudce vystřelila kupředu a ocitla se přímo uprostřed frekventované silnice. Slyšela jsem kolem sebe samé kvílení brzd a troubení. V tom šoku jsem samozřejmě úplně zapomněla, kde je brzda a místo ní ještě víc zmáčkla plyn. Vzpamatovala jsem se až na druhé straně silnice, kde jsem konečně byla schopná ten divoký stroj zarazit. Mé počínání se naštěstí obešlo bez obětí na životech.
To je konec. Po tom co teď viděl, mě v žádném případě nenechá odjet, běželo mi hlavou. Majitel mě však šokoval ještě víc, než extrémně citlivá spojka.
„Please be safe! Byee!“ zamával mi s úsměvem na rtech. Další hodinu jsem jela rychlostí, kterou se ručička na tachoměru ani nenamáhala ukazovat. Lidé na chodníku mě s nechápavými pohledy hravě předcházeli. Jediný, s kým jsem se mohla rovnat, byla drobounká stařenka opírající se o svou hůl. Mým kaskadérským výkonem šokovaný Lukáš jel bez jediného slova za mnou.
Po pár kilometrech jsem si přece jen byla jistější a ručička se konečně trochu pohnula. Po zaplacení vstupního poplatku jsme vjeli do parku. Cesta se klikatila směrem vzhůru a z obou stran ji obklopovala džungle. Protože se jedná také o významnou zemědělskou oblast, občas se přede mnou otevřel pohled na schodovité terasy či políčka. Každou chvíli se objevila značka upozorňující na nějaký trek či vodopád. Teplota nepatrně klesala, můj pocit naprosté svobody razantně vzrůstal.
Po několika desítkách minut, kdy mě obklopovala jen bujná vegetace a liány jsme dorazili do kempu. S výškovými metry se změnila i okolní fauna a mě mé okolí nápadně připomínalo Mácháč. Stany už byly postavené. Stačilo jen zaplatit na recepci, která nelogicky ležela o kilometr dále a kde jste si mohli za menší poplatek půjčit i karimatku, spacák a polštář.
První noc se nesla v duchu bdění. Jsem ten typ člověka, který jde předtím, než usne, minimálně dvakrát na záchod, protože největší žízeň má příhodně vždy večer. Tentokrát mě ale hlasité psí vytí drželo v bezpečí stanu. Ze zvuků, jež se venku ozývaly, jsem nabyla pocitu, jako bychom byli obklopeni psími smečkami z celého širého okolí.
Program na příští den praskal ve švech. Nejprve jsme absolvovali tříkilometrový trek Kew Mae Pan, který vede skrz mlžný les, několik vodopádů a nabízí nádherné výhledy do nížin.
Každý návštěvník je povinný jít s průvodcem. Naštěstí se na něj můžete složit se skupinou čítající deset lidí, takže to každého vyjde na pár bahtů.
Dále následovala stejnojmenná nejvyšší hora Thajska Doi Inthanon, která vůbec nevypadala jako nejvyšší hora. Celý park je ve vysoké nadmořské výšce, jednalo se tedy pouze o rovnou zalesněnou plochu. Uprostřed zastřešený nápis pyšně hlásil počet výškových metrů.
Krátký trek Ang Ka se nachází na stejném místě. Doporučuji ho především pro jedince s velmi špatnou orientací. Jedná se totiž o jednosměrný okruh, kde nenarazíte na žádné odbočky.
Návštěva Královských Pagod nám zabrala nejvíce času. Jejich okolí je opravdovým zahradnickým veledílem a samotné Pagody mi dávaly pocit, jako bych se přenesla někam do vzdálené budoucnosti, kde budeme své bohy uctívat stavbami nápadně připomínajícími vesmírná plavidla.
Poslední zastávkou byl vodopád Siriphun nacházející se v krásně upraveném parku. Úzké cestičky, piknikové altánky, koryto potoka ohraničené oblými oblázky, kapradí a listy, jež by v případě přeháňky spolehlivě fungovaly jako deštníky, tvořily malý ráj.
Večer jsem si zašla na večeři do přilehlého městečka. I když je thajský jídlo boží, ne vždy vypadá konzumovatelně. Omáčka nápadně připomínající sliz chutnala překvapivě dobře . Musím však podotknout, že mně jídlo chutnalo i ve školní kantýně, na kterou si všichni ostatní stěžovali. Nespokojená jsem byla jen jednou – když jsem se svém chlupatém knedlíčku našla zpracovaného pavouka.
V noci jsem se odhodlala jít na záchod. Celou cestu jsem běžela a zastavila se až v zamčené kabince. To mě sice ochránilo před psi, ne však před nadprůměrně velkým hmyzem, který se tam zdržoval. Do rána jsem překvapivě přežila bez úhon.
Co se ale bez oběti neobešlo, byla má osobní hygiena. Jelikož voda se svou teplotou blížila k bodu mrazu, musela jsem se zříct sprchy a spokojit se jen s vyčištěním zubů.
Bylo na čase vyklidit stan a dát se opět do pohybu. Cestou z parku jsme se zastavili u vodopádů Wachirathan a Sirithan. Naposledy jsem přidala na rychlosti a snažila se zapamatovat si každý detail od čerstvého vánku proudícího do mého obličeje po asfaltovou silnici, která do toho čarovného lesa naprosto nezapadala, a přesto mi přichystala jednu z nejkrásnějších jízd mého života.
