Z letiště jsme zamířili rovnou na pláž. Celý den jsme srkali koktejly a užívali si sladkého nicnedělání. Takhle nějak v mých představách začíná vysněná dovolená po téměř probdělé noci v letadle. To bychom ale nesměli přiletět tak hrozně nepřipravení. Nečekal na nás žádný předem zajištěný odvoz do našeho ubytování (nejspíš proto, že jsme vůbec netušili, kde strávíme první noc) ani konkrétní plán. Naše první kroky vedly do autopůjčovny. Předběžný průzkum, kde nejvýhodněji a bez zbytečných obav auto půjčit, se nekonal. Vsadili jsme na vyhublého balijského taxikáře, který nás pronásledoval ještě několik set metrů od letiště. Jeho chvíle přišla tehdy, když jsme si uvědomili, že jít podél dvouproudé silnice, ze které si indonéští páni řidiči udělali pětiproudovku, není úplně nejlepší nápad.
Za pár drobných nás vzal do nejbližší půjčovny a my si okamžitě vybrali to nejmenší a nejlevnější autíčko, jaké měli k dispozici. Za deset dnů a pojištění proti všemu možnému i nemožnému jsme zaplatily částku 2 500 000 indonéských rupií. Pokud v tuhle chvíli nevěřícně koukáte na těch několik nul a říkáte si zlatý Chorvatsko, je třeba připomenout, že v Indonésii je velmi nízký kurz a jedna koruna česká je zde 0.0015 indonéských rupií. Tak jsem se ve věku osmnácti let zničehonic stala milionářkou ne-li miliardářkou a půjčila si historicky nejdražší auto v mém životě. V naší měně by to už tak slavné nebylo. Ve skutečnosti jsem byla maximálně tak tisícářka, kterou celá tahle sranda vyšla na čtyři tisíce. Děleno dvěma.
Půjčit si auto a investovat do něj tyto penízem považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí, jaká jsme s Michalem udělali. Vzhledem k tomu, že se zde dá půjčit skútr od 50 kaček na den, si asi mnozí z Vás klepou na čelo. Věřte mi ale, že pokud máte v plánu projet celý ostrov včetně vnitrozemí, budete za ten menší komfort, kdy si hodíte bágly do kufru a vystrčíte nohy z okýnka, vděční. Zvlášť když se každý den přesouváte na jiné místo. Skútr na delší přejezdy není úplně ideální volba, jak mohou ze své vlastní zkušenosti potvrdit mé hýždě. Pokud budete tankovat pouze na benzínkách a ne z lahví od vodky, parkovat vždy u zajištěného bydlení a řídit stejně šíleně jako všichni ostatní, vyváznete zcela bez úhony.
Náš bourák za 4 mega
V prvních minutách se nám na silnici nejednou zatajil dech a orosily už tak zpocená čela. Motorkářské gangy nás obklopovaly ze všech stran a občas rozhodovaly milimetry. Neměli jsme tušení, kam jedeme. Chtěli jsme se pouze dostat z přelidněného Denpasaru, hlavního města Bali, kousek blíž k přírodě, protože tady po ní nebyla jediná stopa. A tak jsme dojeli do krásné vesničky Semyniak ukryté v rýžových políčkách.
Přišel čas najít si střechu nad hlavou. Celý den se dosud nesl v duchu únavy a kulturního šoku. Tomu připisuju i více jak hodinový nezdar při shánění ubytování. Všude to bylo moc hezké, ale na náš vkus taky moc drahé. Ve smlouvání jsme ještě nebyli zběhlý a dostavil se i hlad. Ten ze mě nedělá zrovna přátelského člověka.
Ve chvíli, kdy jsem dostala chuť se na celé hledání vykašlat a zalomit to v autě, jsem uviděla další nápis home stay. Poslední šance, řekla jsem si a vešla do obyčejné balijské domácnosti. Uvítala mě milá postarší paní a během pár minut jsme se dohodli. Jedna noc – v přepočtu dvě stovky za pokoj. Byla jsem spokojená. Když jsem vešla do pokoje s jednou tvrdou postelí a rozpadající se skříní, tak už trochu míň, ale aspoň už jsme měli základnu.
Domácí svatyně
Na průzkum okolí jsme vyrazili po pár minutách. Vybalit dvoukilový batoh nedá moc práce, nicméně zjistíte, že vám chybí spousta věcí. Autem jsme se vrátili zpět do Denpasaru. Kupili jsme vodu, sprchový gel a šampón, opalovací krém a žabky. V teniskách začínalo být poněkud nesnesitelně. K žabkám jsem si vybrala ještě šaty. Podařilo se mi cenu usmlouvat na krásných padesát korun, a přesto jsou to nejhezčí šaty, které mám doteď v šatníku. Stařičká prodavačka se zeptala, odkud jsem. Českou republiku ani Československo neznala. Tak jsem tedy zkusila Evropu, načež přišla otázka, jestli je Evropa v Americe. Bingo!
Cestou zpět se objevil nepatrný problém. Ono když v zápalu zvědavosti vyjedete od svého ubytování, aniž byste si zapamatovali, kde že jste ho vlastně našli, není zpáteční cesta zrovna jednoduchá. Po prvotní vlně paniky, se přehnala ještě druhá. Tu třetí se mi podařilo zastavit silnými barikádami postavenými na důvěře v můj orientační smysl. Tenkrát jsem to byla já, kdo ukázal, jak dobře si dokáže poradit s krizovými situacemi a úspěšně nás navedl zpátky domů.
Zbytek dne jsme strávili procházkami po plážích, o kterých jsme netušili, jak se jmenují, dováděním ve vlnách a pojídáním nudlí. Dolehl na mě zvláštní pocit osamělosti a já si poprvé za svou cestu si uvědomila, jak daleko od domova vlastně jsem. Setmělo se brzy. Kolem sedmé. Únava suverénně vyhrála nad všemi ostatnímu dojmy a pocity, takže nastal čas jít spát. Zítra začíná to pravé dobrodružství!
Omlouvám se za nedostatek fotek z prvního dne..to ta únava. Příště už jich tu najdete víc 🙂