Druhého dne mé sólo výpravy jsem vstala brzy ráno a odebrala se do společenské místnosti, kam na rozdíl od mého pokoje dosáhla wifi. Protože osamělý poutník, který by mě oprostil od útrap plánování, se doposud neobjevil, musela jsem přeci jen zasednout k on-line průvodcům po Benátkách. Nakonec jsem vyhotovila jednoduchý harmonogram, jenž zahrnoval nejdůležitější zastávky, ne příliš vysoké finanční náklady, dostatek informací k tomu, abych nezmeškala večerní autobus do Milána, ale také spoustu času pro spontánní rozhodnutí.
Cestou na nádraží jsem si v duchu svého zdravého životního stylu dala dva cheeseburgery v McDonaldu. O pár desítek minut později jsem si ve vlaku zabrala sedadlo u okýnka a netrpělivě vyhlížela první ostrůvky staveb. Vlak chvíli obklopovala jen modř vody a oblohy. Netrvalo však dlouho a já uviděla čelní stěny domů, které jako by vyrůstaly přímo z mořské hladiny.
Jakmile jsem se dostala z davy přetékající vlakové stanice ven, ovanul mě svěží vánek a kouzlo krásného dne. Kouzlo krásného dne patří do kategorie zázraků, jež nám mocný čaroděj Život sesílá, jakmile otevřeme oči. Někdy nás naprosto pohltí, jindy si ho ani nevšimneme, protože nás zrovna obklopují protisíly jako je Pesimismus nebo Zlost. V mém případě to ráno byly Nervozita s Nejistotou, které však sluneční paprsky, vodní kanály plné gondol a pestrobarevné baráčky zahnaly do kouta mojí mysli.
Zamířila jsem k pokladně a koupila si loděnku. Když jsem se vydala ke zdejšímu prostředku hromadné dopravy, motorové loďce, předběhla mě dáma v rudém plášti se zlatým límcem a kloboukem, jež působil dojmem jako by si na hlavu nasadila paví ocas hrající všemi možnými barvami. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila ještě několik dalších jedinců oděných ve výstředních a pozornost přitahujících oblečcích. Jeden člověk se ještě dá považovat za raritu, více pak za důkaz, že se něco děje.
Protože žijeme v 21. Století, dá se odpověď vypátrat celkem snadno bez jakéhokoli kontaktu s okolím. Párkrát jsem ťukla do klávesnice na mobilu a byla jsem v obraze. Já úplně náhodou přijela v době karnevalu! Tato nečekaná událost dodala návštěvě Benátek ten správný nádech. Jen těžko by toto kanály protkané město něco oživilo lépe, než honosné masky procházející se jeho ulicemi. Vypadaly jako by tam patřily. Skuteční obyvatelé Benátek. Oproti nim jsme, my turisté, působili jako zjevení z říše jednobarevných kousků oblečení a džínových kalhot.
Sedla jsem si do čela lodi s fotoaparátem připraveným k akci. Za chvíli už si slabý větřík pohrával s mými vlasy a já žasla nad krásnou architekturou a důmyslným propojením vodních tepen. Proplouvali jsme pod zaoblenými mosty, širokými kanály hlavních tříd i otevřeným vodním prostranstvím. Vystoupila jsem na konečné zastávce u náměstí Piazza San Marco.
Nacházelo se na něm tolik přestrojení, že jsem nevěděla, kam svůj pohled stočit dříve. Karnevalové masky se vystavovaly na obdiv, kráčely ulicemi nebo jen tak posedávaly v přilehlých kavárnách. Vžila jsem se do role cestovního reportéra a naprosto se oddala dokumentování celé té slávy. V hledáčku jsem spatřila například Kloboučníka, justiční protest nebo dvorní dámu.
Nejvíce mě zaujal muž s orlími křídly rozpínajícími se nad jeho hlavou jako svatozář. Svůj kostým přivedl takřka k dokonalosti a mě se ani na vteřinu nechtělo věřit, že se pod tím pozlátkem skrývá člověk z masa a kostí. Na takhle povedené kostýmy jsem si musela kolikrát počkat i pár minut, než si k nim můj objektiv proklestil cestu.
Nastal čas vyrazit zpět k nádraží. Naprosto jsem vypustila jakékoli must see místa a rozhodla se prostě jen bloumat spletitými uličkami a kochat se těmi zákoutími Benátek kudy se nehrne hlavní tok turistů. Úzké průchody střídaly mosty a náměstí. Občas jsem narazila na nějakou z masek, jak pyšně kráčí svým rajónem.
Oběd se nesl v pravém italském duchu. Dala jsem si dva plátky margarity s výhledem na gondolu, které mě přivedly k naprosté požitkářské spokojenosti. Když mi trochu slehlo, opět jsem vyrazila na cestu. Zrovna když jsem spokojeně přemítala, jak vše krásně časově vychází, vynořila jsem se na Piazza San Marco. Ano, přesně na tom samém místě, z kterého jsem před dvěma hodinami vyšla směrem k nádraží.
Věděla jsem, že moje orientační schopnosti nejsou rozvinuté až do takové míry, kdy bych je mohla začít používat místo mapy. Že se však obrátím zcela opačným směrem, a ještě si toho nevšimnu, jsem ale netušila. Člověk se o sobě na cestě však dozví lecco a já tehdy měla pouhou hodinu na to, abych tento kolaps srovnala. Za hodinu totiž odjížděl vlak, jenž jako poslední toho dne zaručoval, že stihnu svůj autobus do Milána.
Následujících šedesát minut se odehrávalo v jakémsi shonu, během něhož jsem rychlostí dalece přesahující parametry běžného evropského turisty pelášila ulicemi. Pauzu jsem si dopřála jen ve chvíli, kdy jsem narazila na most Ponte Rialto.
Vlak jsem chytila jen tak tak, před autobusem jsem měla náskok dobrých pět minut. Po strategickém zabrání si dvou sedadel jen pro sebe jsem svého činu okamžitě zalitovala. Do autobusu totiž nastoupil sympatický Argentinec, kterého jsem potkala den předtím na chodbě hostelu. Na to začít sklízet roztahané věci vedle sebe bylo už pozdě. Každopádně bych vám na této situaci chtěla představit jeden z cestovatelských fenoménů, který se mi během celé cesty děl pořád. Nebojte, neblokovala jsem sedadla krásným klukům, kteří projevili zájem si ke mně přisednout. Mnohokrát jsem ale někoho potkala, a za nějakou dobu jsem na toho člověka narazila znovu. V případě pohledných jedinců to samozřejmě neznamenalo nic jiného než osud, v případě těch méně přitažlivých stejně naplánovaná trasa.
Za necelé čtyři hodiny jsem vystoupila v Miláně. Za pomoci metra jsem se přiblížila ke svému druhému hostelu. Tentokrát už s trochu realističtějšími očekáváními. Pokoj jsem sdílela s devíti dalšími dívkami a jedna z nich tak hlasitě chrápala, až jsem musela vytáhnout špunty do uší.
