Když jsem byla malá, jezdili jsme s rodičema každé léto do Chorvatska. Vždy jsem se na to těšila celý rok. Na co jsem se ale vůbec netěšila, byla ta cesta – pokud tedy nepočítám řízky v chlebu k obědu. Táta odmítal jezdit v noci a už vůbec ne víc jak sto dvacet a nás tak čekalo úmorných dvanáct hodin v autě bez klimatizace. Na zadní sedačku jsem usedala vyzbrojená knížkami a filmy, odhodlaná nedat nudě prostor. Ona se do mé mysli po pár hodinách ale stejně vkradla. Jako malá jsem totiž neuměla pozorovat okolí.
V devatenácti (to jsem jela na rodinnou dovolenou naposledy) mi cesta utekla jako nic. Mou jedinou zábavu představovalo okénko a neustále ubíhající krajina za ním. Tehdy už jsem věděla, že cestovat neznamená jen navštěvovat krásná místa, ochutnávat neznámé pokrmy a přicházet do kontaktu s jinými kulturami. Pokud cestujete, nějaký ten čas trávíte na cestě samotné. Proto jsem ji začala brát jako příležitost vidět toho co nejvíc.
Naučila jsem se to právě na Bali. Pohled z okýnka mě natolik fascinoval, že když jsme dorazili k jezernímu chrámu Pura Ulun Danu Bratan, nechtělo se mi ani vystoupit z auta. Na památku jsem ale z parkoviště nedohlídla a tak se nedalo nic dělat.
Chrám je označován za jedno z nejkrásnějších a nejfotogeničtějších míst na Bali. Trochu mě tedy zklamalo, že ho voda oblopovala jen částečně. To je holt daň, kterou musíte zaplatit, pokud jste sem vyrazili v období sucha.
Jezero Bratan však nikdy není úplně vyschlé. Leží v kráteru sopky a obklopují ho hory. Když vyjedete pár serpentin směrem vzhůru, naskytne se vám na něj krásný pohled.
Naše další kroky vedly k jaksesakrajenjmenoval vodopádu. Pokud podle mých cestopisů plánujete program své vysněné dovolené, ráda bych se v této souvislosti označila spíše za vypravěče historek, než za průvodce. A proto vám na omluvu jednu, která začíná právě návštěvou tohoto místa, povím.
Bludiště úzkých cestiček nás zavedlo k vodopádu, jenž by na tripadvisoru nedostal víc jak dvě zelená kolečka. Jeden provaz představující celodenní zábavu pro čtveřici rozdováděných klučinů a přírodní bazén pod řinoucí se vodou toto místo dělaly alespoň o něco atraktivnějším, umím si ale představit, že bychom ho z našeho harmonogramu vynechali. V ledové vodě mi stačilo namočit si konečky prstů, abych se zachvěla zimou. O to víc jsem obdivovala všechny, kdo v bazénku plavali a statečně prohlašovali, jak příjemné osvěžení to je. Nejvíc teda místní holčičky, které tam skákaly rovnou v šatech.
Cestou zpět nám všechny cestičky přišly stejné. Není divu, že jsme se tam ztratili a po hodině bloudění přišli opět k vodopádu. Naštěstí odtamtud zrovna odcházela skupinka jedinců s lepším orientačním smyslem. Celá tahle událost jako by byla předzvěstí toho, co se mělo stát večer.
Měli jsme namířeno k úpatí nejvyšší hory Bali Mt Batur. Tam bychom se pokusili usnout a ve tři ráno vyrazit vstříc prudkému stoupání a východu slunce. I když náš plán zahrnoval nepohodlí, únavu a ranní fyzickou aktivitu, ohromně jsem se těšila. Udělali jsme ale dvě osudové chyby. Nezjistili jsme si, kde přesně Mt Batur vlastně je a věřili offlinové navigaci Sygic, která nás zavedla ještě více na západ do vnitrozemí – ano, na opačnou stranu.
Podezření, že jedeme špatně, jsme nějaký ten kilometr už měli, jen nám trvalo dalších dvacet, abychom si to přiznali. V té chvíli se ale vyskytl daleko zásadnější problém. Benzinová ručička nemilosrdně klesla k bodu značícímu nulové zásoby paliva. Zrovna jsme projížděli zapadlou vesničkou, kde cibetky dávají dobrou noc a kohoutí zápasy zde nejsou pouhým fenoménem, ale stále fungujícím způsobem zábavy. Šance, že tu narazíme na čerpací stanici, byla asi taková, jako kdybyste chtěli hledat mešitu na Berounsku.
Ještě zcela klidná jsem se jala vyhledávání nejbližší benzínky v navigaci. Čas od času jsme sice projeli kolem nějaké univerzální, zásobené láhvemi, ty ale nepřicházeli v úvahu, jak nás varovali v půjčovně. Trasa se mi konečně načetla a já jen nevěřícně zírala na čísílko 40 a svým vyděšeným pohledem se snažila smazat tu nulu z povrchu zemského. Čtyřicet kilometrů na Bali představovalo minimálně hodinovou cestu. Zvlášť když na téhle za zatáčku střídala zatáčka. Hora Batur postupně mizela v mlze posledních výparů benzínu z našeho výfuku a nám nezbývalo nic jiného než se s nulovými zásobami pokusit dojet aspoň pro to palivo. Nejbližší ubytování totiž bylo deset kilometrů za ním.
Nastala hodina hrobového ticha tak napínavého, že ani bobřík mlčení na táboře by se mu nevyrovnal. Začalo se stmívat a mě hlavou běžela představa bezesné noci o hladu v neznámé vesnici plné zlodějů aut a dravých psů. Nikdo z nás se to však neodvažoval říct nahlas. Já nemluvila, protože jsem věděla, že pokud to udělám, neřeknu nic povzbuzujícího ani hezkého. Michal nemluvil zjevně ze stejného důvodu. A tak jsme hodinu seděli jak na trní a kilometr za kilometrem nevycházeli z úžasu, kolik toho vlastně auto ještě ujede, i když je na úplné nule.
Pár set metrů od benzínky započala veselá uvolněná konverzace. Smáli jsme se, sdíleli své pocity štěstí z blížící se záchrany a opěvovali naši schopnost zvládat krizové situace s přehledem. O dalších pár desítek metrů konverzace ustala. Stáli jsme sice před čerpací stanicí, nicméně zcela prázdnou a spící. Při pohledu na otevírací dobu mě bodlo u srdce – zavřeli před deseti minutami.
„No to je bezvadný, to jsme v háji,“ vykřikl Michal naštvaně. Prohodili jsme mezi sebou pár ostrých vět a pak naznali, že ticho je přece jenom lepší. Měli jsme už jenom jednu možnost – vypravit se do deset kilometrů vzdáleného bodu na mapě označeného malým panáčkem v postýlce.
Absolutně jsem nepobírala, jak auto může ještě jet, protože ručička už dokonce klesla pod nulu. Bylo to nejdelších deset kilometrů mého života. V půlce jsme zastavili, abychom se zeptali místňáka stojícího u silnice, zda není nějaký guest house přece jenom blíž. Odpovědi se nám dostalo v podobě štěkotu psů, což nás jen utvrdilo v tom, že někde u silnice rozhodně spát nechceme.
Nějakým zázrakem jsme na to místo přece jen dojeli. Ukázalo se ale, že panáček v postýlce označuje luxusní rezistenci obklopenou zdí a železnou vstupní bránou zakončenou ostrými hroty – asi aby se na ně nezvaný návštěvník mohl nabodnout. Z přilehlé budky vylítl zdejší bodyguard s vysílačkou a sluchátkem v uchu. Vzhledem k tomu, z jakých končin jsme právě přijeli, mě tento zcela neočekávaný výjev rozesmál. Ostatně co jiného můžete dělat, když přijedete k hotelu, kde se jen tak neubytuje ani Australan, s prázdnou nádrží a hotovostí, která by pokryla maximálně tak to, abyste si tu došli na záchod.
„We wanna stay here for a night,“ oznamuji rezolutně gorilákovi a ujišťuju Michala, že to zvládneme. Po krátkém hovoru přes vysílačku jsme vpuštěni do objektu. Je sice tma, ale nádherná tropická zahrada je nasvícena nespočtem světélek a mezi bujnou vegetací jsou rozesety bungalovy.
„It’s really expensive,“ varuje mě postarší recepční ještě předtím, než mě vůbec pozdraví a zakládá si ruce v bok. Basic bungalov stojí devadesát dolarů na noc. Už jen to, že zde mají ceny uvedeny v dolarech je špatné znamení. Doléhají na mě události předešlých hodin a zalévají se mi oči slzami. Nemám co ztratit. Věřím, že za tou okázalostí je přece jen člověk, který si mě vyslechne a tak mu vyprávím náš příběh, kladu důraz na svůj věk a nedostatek peněz a označuji tohle místo za jedinou záchranu. Balijci jsou hodní a laskaví lidé. Jinak si usmlouvanou cenu deset dolarů nedokážu vysvětlit.
Made se ke mně ještě naklání a šeptem mi klade na srdce, abych nikomu z ostatních hostů neříkala cenu, za kterou nám bungalov pronajal. Po tisící děkuju a ujišťuju ho, ať nemá nejmenší obavy. Jdeme si dát něco malého k večeři a já pak usínám s úžasným pocitem. Svět pro vás vždy přichystá nějaká ta zadní vrátka.