Do dalšího dne jsem se probudila svěží a odpočatá. Ke snídani byl čerství kokos a v plánu první velký přesun napříč ostrovem. Jakmile jsme sedli do auta, pohltilo nás tisíce odstínů zelené. Silnice se doslova ztrácela v rýžových políčkách. Malé chaloupky a vlající praporky jim dodávaly ještě o něco malebnější vzhled.
První zastávkou byl chrám Tannah Lot. I zde platí jedno ze základních cestovatelských pravidel: Čím dřív přijdu, tím méně turistů, obzvláště asijských skupinových zájezdů, potkám. Nejsem ranní ptáče, z čehož můžete vyvodit, jak to tam v době, kdy jsme přijeli, vypadalo. Za vstupné 60.000 rupií (nebojte, zvyknete si) uvidíte mořský chrám, ke kterému se musíte vydat po kolena sahající vodou.
Do samotného chrámu se přímo dostat nemůžete, ale u jeho vstupu dostanete požehnání, které vám má přinést štěstí. Mohu potvrdit, že to skutečně funguje – minimálně dalších deset dní.
Po dvou hodinách v autě, které jsem strávila fascinovaným zíráním z okýnka, jsme dorazili k dalšímu chrámu. Zde jsem se poprvé setkala s pravidlem, které vás bude během parných dnů pronásledovat po celé jihovýchodní Asii – před vstupem do objektu si musíte zakrýt ramena i kolena. Šizuňkům, kteří se vás budou snažit přesvědčit, že jediným řešením je si od nich koupit nesmyslně předražený hábit nevěřte. Za menší poplatek jsou zde k půjčení sarongy a za 15.000 IDR vstup.
Pura Goa Lawah, neboli netopýří chrám, skutečně dělá čest svému jménu. Za hinduistickým chrámem se totiž nachází jeskyně, kde jich žijí stovky. Netopýří pištění, vůně neustále se pálících vonných tyčinek a Balijci zabraní do modliteb tomuto místu dávají jedinečnou atmosféru.
O několik vesniček a rýžových políček dále jsme se rozhodli strávit naši druhou noc. V málem městečku Amed jako by se čas zastavil. Je známe především díky černým plážím, ze kterých je nádherný výhled na nejvyšší horu Bali Mt Batur.
Cena za první ubytování, u kterého jsme zastavili, dvojnásobně překračovala náš denní limit. Druhé se nám podařilo usmlouvat za dobrý peníz i se snídaní. Jednalo se o bungalov pět metrů od pláže s největší postelí, na jaké jsem kdy spala v přepočtu za čtyři stovky.
Zbytek dne se odehrává v pomalém, pohodovém tempu. Je na čase si dát pauzu naprosto od všeho, kromě samotného bytí a prožitku dokonalého štěstí. Koupu se v Indickém oceánu. Jen tak se vznáším na hladině a pozoruji západ slunce. Vlnky v pravidelných intervalech doráží ke břehu. Jejich šplouchání a šumění spolu s narůžovělou oblohou ještě umocňují kouzlo celého okamžiku.
Zdá se mi neuvěřitelné, jakou shodou okolností jsem se sem dostala. Nejkrásnější příběhy píše život sám a já mu nikdy nebyla vděčnější za ten můj. Právě na tomhle místě jsem si poprvé uvědomila, jaký život chci žít – spontánní, jednoduchý a vděčný.