O výhodách každodenních přesunů na cestách bych klidně mohla napsat celý článek. Například se vám nikdy nic neokouká a nuda pro vás přestane existovat. Nemáte potřebu neustále kontrolovat sociální sítě a uzavírat se ve své hlavě. Bohužel je zde jedno velké mínus, na které se mi ještě nepodařilo najít řešení – žádné místo se vám nechce opustit. Máte pocit, že jste neviděli vše, neuložili si do paměti dostatek maličkostí, které byste si pak mohli vybavovat a nepronikli do každodenního života místních obyvatel. Občas se přistihnu, jak si představuju, že na onom místě trávím třeba celé měsíce. Na všechno nemám jen několik hodin, ale několik dní. Chodím na ranní trhy pro čerstvé ovoce a ryby, procházím se pomalou šouravou chůzí, čtu knihy, cvičím jógu a vím o každé zapadlé uličce.
Poprvé jsem takový pocit zažila právě v Amedu. Po snídani jsem si šla naposledy zaplavat a slíbila si, že se vrátím. To jsem ještě netušila, kolik takových slibů na svých cestách ještě učiním.
Krátce po desáté se naše autíčko rozjelo směrem do vnitrozemí. Na programu byl průzkum největšího chrámového komplexu na Bali Pura Besakih. Díky svému umístění na svahu dodnes činné sopky Gunung Anung se nám po příjezdu naskytl nádherný výhled na ostrov i kousek oceánu. Doporučuje se toto místo navštívit dopoledne, kdy je dobrá viditelnost. Více než turisté, celé místo zužovaly skupiny Balijců, kteří se přišli modlit ke svým Bohům a přinést jim nějaký ten dlabanec k večeři.
Balijská veřejná doprava nám zde v plné síle ukázala svou kreativitu.
Jakmile jsme zaplatili vstup 15.000 IDR, ujal se nás vyhublý příživnický průvodce a lstí nás přesvědčil k tomu, abychom využili jeho profesionálních služeb. Plynulá angličtina a znalost historie všech 23 chrámů zdejšího komplexu byly bez příplatku. Lest, nebo lépe řečeno lež, kterou použil, zněla takto: beze mě nemůžete jít dovnitř. I když jsem po spatření dvou Francouzek procházejících se po tomto území zcela beztrestně na vlastní pěst byla na Nyomana pěkně naštvaná, projevil se jako ne až zas tak špatná investice.
Když jsem mu zrovna rozuměla, říkal docela zajímavé věci a na závěr nás naučil balijský způsob modlitby, což pro mě představovalo nejzajímavější část prohlídky. Balijci totiž tráví podstatnou část života právě modlením se. Pochopit, co se při tom děje v jejich vnitřním světě a jaký význam mají jejich gesta či slova, znamenalo přiblížit se jim o kousek blíž. Posvátná atmosféra a desítky Balijců zabraných do hovorů s Bohy tomuto místu dodávaly na vznešenosti a vážnosti. Ve chvíli, kdy se rozezněla klasická balijská hudba, jsem měla pocit, jako bych se přenesla do naprosto jiného světa.
Silná aura chrámového komplexu nás bohužel neochránila před otravnými prodejci pohlednic a klasických penězolapek v podobě kýčovitých sošek. Jedna taková ambiciózní prodejkyně předškolního věku se rozhodně nehodlala vzdát bez boje. Vydržela nás pronásledovat více jak půl hodiny se štosem pohlednic na téma Pura Besahik stokrát jinak. To, že s námi prochodila značnou část komplexu a málem s námi nasedla i do auta jen dokazuje, jak dokáží být místní prodejci umínění.
Ujížděli jsme před jejím donekonečna se opakujícím životním mottem, odpovědí na všechno a jedinou větou, kterou znala anglicky please, buy jak nejrychleji jsme mohli. Po obědě v útulné restauraci jsme vyrazili směrem k Ubudu, kulturnímu centru Bali. I zde jsme jako nejvhodnější taktiku k nalezení ubytování zvolili metodu poptávání se.
Tentokrát nám ale balijští Bohové krásných, levných a dostupných pokojů nebyli nakloněni. Všude, kde jsme zastavili, zněla odpověď stejně: Obsazeno! Po třetí jsem cítila naprostý klid, po dvacátý už se o mě pokoušela nervozita s panikou. Bohové se ale přece jen slitovali a seslali nám osobu, kterou jsme v tu chvíli potřebovali nejvíc.
„Dneska máme úplně plno, ale můžu vytáhnout motorku a ukázat vám jeden guesthouse v centru,“ usmál se na nás náš zachránce. Bez žádosti o jedinou rupii opravdu nasedl na motorku, abychom ho dalších dvacet minut následovali k našemu novému domovu, kde na nás čekal pokoj s obrovským balkonem, bazén a nádherná tropická zahrada – za tři stovky.
„Když jsem byl minulý rok ve Vietnamu, lidé mi pomáhali neustále a tolikrát mě dostali z úzkých, až jsem si slíbil, že budu dělat totéž po návratu domů. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoct,“ vysvětlil nám mladý Balijec svou nezištnost a dobromyslnost.
Pokud máte v Ubudu pouze jeden večer, rozhodně byste měli zvážit návštěvu masážního salonu. Doporučení na nějaký konkrétní tu bohužel nenajdete, protože jsme ho našli jak jinak než na blint. Až jsem ten den měla pocit, jako by se mi plnila všechna má přání. Jen co jsem vyslovila svou myšlenku, objevil se před námi tučný nápis MASSAGE. Lokalita v centru, příjemné prostředí vzbuzující pocit, že jste v džungli hned vedle zurčícího vodopádu, super dlouhá příjemná masáž a osmdesát korun za to všechno. Víc jsem si ke spokojenosti ten večer nemohla přát.
Usínalo se mi krásně.